U.D.O. - Animal House

80%

V souladu se stále většími tužbami ACCEPT (konkrétně tedy kytaristy Wolfa Hoffmanna a basáka Petera Baltese) po dobytí amerického trhu se měla tvorba této kapely obracet všeobecně přijatelnějším směrem. Album „Russian Roulette“ v roce 1986 bylo v podstatě kompromisem, neb kapela stavěla na úhlednějších strukturách a chytlavých refrénech, které kolikrát umocňovaly mnohohlasé sbory. Od někdejší řevnivosti z časů alba „Restless And Wild“ se kapela čím dál nápadněji začala vzdalovat. Uvnitř docházelo k neshodám mezi výše zmíněnou, po úspěchu za Atlantikem bažící dvojicí (navíc podporovanou manažerkou a Hoffmannovou manželskou Gabi Hauke) na straně jedné a Udem Dirkschneiderem coby jejich osobnostním protipólem na straně druhé. Po deseti letech tak na konci roku 1986 dochází k rozchodu a zpěvák záhy zakládá vlastní band nazvaný U.D.O., jehož tvorba měla navazovat spíše na období první poloviny osmdesátých let a ryze evropsky střižený heavy metal. ACCEPT mezi tím na uvolněný post angažují amerického zpěváka Davida Reece, s nímž pak tvoří hair-metalově orientovaný materiál, jenž vyjde až začátkem roku 1989 pod názvem „Eat The Heat“ a brutálně propadá, nicméně to již U.D.O. mají na svém kontě dvě řadovky a své jméno natrvalo upevňují v kontinentálním prostoru.

V první sestavě se po boku Dirkschneidera objevil bývalý kytarista GRAVESTONE a SINNER Mathias Dieth a hned dva hudebníci, krátce před tím vyhození ze sestavy düsseldorfských WARLOCK, neboť Doro Pesch tenkrát také hleděla vstříc americkému prostředí a svou tvorbu hodlala komercializovat, tudíž i nahrazovat své souputníky nájemnými muzikanty – konkrétně tedy šlo o odejitého kytaristu Petera Szigetiho a baskytaristu Franka Rittela. Za bicími pak sestavu U.D.O. na pětici doplnil Thomas Francke. Velmi ambiciózně poskládaný projekt tak obdržel nahrávací smlouvu v podstatě okamžitě a u firmy RCA hned v roce 1987 vyšla debutová deska.

Ta dostala název „Animal House“ a svou podstatou jakoby se vracela až někam do doby alba „Breaker“, šlo zkrátka o poctivý a řízný germánský heavy metal bez větších známek podbízení. Oproti ACCEPT z posledních let rozhodně ubylo bombastičnosti, U.D.O. se zkrátka drželi nohama na zemi a investovali svůj čas do poctivého metalu bez zásadních příkras. Je zde hned několik pozoruhodných skladeb, které se klidně mohou měřit s klasikou od ACCEPT, byť již z tohohle debutu bylo zřejmé, že to Udo bude mít sakta těžké, udržet s vlastní minulostí krok. Jenže zpěvák se záhy ukázal pouze jako nepodajný buldok, jehož vytrvalost a zanícení do tvrdé muziky z dnešního pohledu fascinuje. O čemž svědčí konzistentní a vyrovnaná řada heavymetalových alb s jeho rozdurděným hlasovým štemplem. Na svou dobu úspěšná deska „Animal House“ je první z dlouhé, opravdu dlouhé řady alb vydaných pod značkou U.D.O.

Začátek alba nakopne výrazná titulka „Animal House“ s parádním excentrickým chorálem, kde Dirkschneider bez známek bázně křepčí („...I´m a Mad Man...Living in an Animal House...“). Tahle skladba se v pohodě vyrovnává klasice ACCEPT a je jakýmsi beranidlem do nové zpěvákovy dráhy. Pak zde máme zběsilou „Go Back To Hell“, ve které se zračí zpěvákova upřímnost a věčná nákolonnost k poctivému heavy metalu. Kytarové duo Dieth/Szigeti zásobí song poctivými riffy a je v podstatě vzdáleno honosným předváděčkám Wolfiho Hoffmanna, jakkoliv zdejší sólo je taktéž bravurní. V oné zemitosti vlastně vězí hlavní rozdíl mezi novou Udovou kapelou a v rámci osmdesátých let čím dál bombastičtějšími ACCEPT. Pochodová hitůvka s protiválečným poselstvím - „They Want War“ - sice za těch šestatřicet let vcelku zestárla a může v dnešní době na leckoho působit trochu nevkusně, ale potenciál obrovské chytlavosti jí už tehdy nešlo upřít. Její říkánkový refrén nasáklý osmdesátými lety může na leckoho dělat sice spíše infantilní dojem, ale celek své kouzlo rozhodně má, zvlášť pak když Uda vokálně podporuje dětský sbor.

Skladbová soupiska nakonec není bez chybičky a postupem časomíry jsou spíše střídány nosné vypalovačky jako rychlá jízda „We Want It Loud“, budovatelsky zpěvná „Coming Home“, dusivý rockec „Black Widow“, nebo z počátku favorizovaný song „Lay Down the Law“, a to s méně pozoruhodnými songy do počtu - mezi které řadím např. snahu o baladu „Into The Darkness“ nebo poněkud fádní vyřvávačku „Hot Tonight“. Rozmáchlá „Warrior“ také ne že by zrovna ohromovala. Pro někoho je debutové album U.D.O. klasikou, za mne platí spíš za solidní metalové dílo své doby, které však na nejlepší okamžiky tvorby ACCEPT zas až tolik nenavázalo. Čehož důvod je především trochu slabší skladatelský vklad a zjevně méně naducaný badžet na produkci. Jako Udův manifest poctivosti a heavy metalu dělaného bez příkras však materiál funguje spolehlivě.

26.11.2023	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz