U.D.O. - Touchdown

80%

Sakra, ten Sven si ale umí dupnout, minimálně u mixu.:-) Copak o to, mně se zvuk virblu na nové desce U.D.O. líbí, někdo by však mohl mít po 54 minutách poslechu pěkně vyklepané ušní bubínky. No nic, spolupráce otce a syna Dirkschneiderových, zdá se, klape, tatík tudíž synkovi dopřává. Nový byznys model se zatím řešit nemusí. Udo totiž stále může! Když tak poslouchám třeba nářez „The Betrayer“ nebo až diamondovsky nariffovanou a temnou „The Flood“ říkám si, že něco takového není možné, že poslouchám studiová kouzla na úrovni, která mi zůstává utajena. Jenže opakovaný poslech dalších dvanácti skladeb asociuje spíš závěr o jednom německém zázraku. Volám po jeho uznání, protože podobný výkon prostě musel být posvěcen shůry. Pokud za ním přeci jen stojí technické možnosti, vem to čert.:-)

Po dovytěžení ACCEPT, sympatických kooperacích a desce coververzí tu tedy máme další přesvědčivou nálož od kmenového ansámblu s lakonickým názvem, sázejícím na charisma jednoho výrazného frontmana s nenapodobitelným hlasem (Sorry, Marku, ten krásný prušácký „marš“ akcent nikdy nedáš:-)). Třicet šest let a laťka je stále vysoko. Žádný pád ani posun o řád vzhůru. Pokud někdo považuje předchozí řadovku „Game Over“ za slabší nebo oddechovou položku, jednoduše se plete či spíše zaplétá do neuvěřitelně vyrovnané a rozsáhlé diskografie, popřípadě je pohledem do sfér vyhrazeným ryzí profesionalitě už trochu unaven. Pohybujeme se sice v nuancích typu výše zmíněného nazvučení bicích, ale znalci si jich dokáží užít. Pro ostatní zbývají zdařilé písně představující svébytnou abecedu metalového žánru, navíc profesorsky odpřednášenou.

Na „Touchdown“ se přistoupilo k razantnějšímu vyznění, s čímž koresponduje i sound. Vokál, i když už nebrousí jako rašple z „Timebomb“, má stále velkou(!) sílu. Vlastně ho vůbec neřešíte. Fakt, že od vydání všeobecně „acceptovaných“ klasik uplynulo tolik let, nesehrává žádnou roli. Prostě nový Udo. Vám už není patnáct, ale pade, a zítra zase vyjde slunce a vyjde i tehdy, pokud se tady všichni pozabíjíme. Nové album U.D.O. s malým uřvaným Němcem v čele, natřískané skvělým heavy metalem jako by patřilo k přirozenému běhu života. Jak dlouho ještě? V danou chvíli ukládám tuto otázku někam hluboko, radši se královsky bavím a přemýšlím nad tím, zda aktuální studiová produkce Uda a spol. občas nedává tak trochu přes držku i melodizujícímu Millemu z KREATOR.:-) Příjemné úvahy, ke kterým jsem dospěl na podkladě poslechu již zmíněné „The Betrayer“ a úvodní „Isolation Man“, občas disponujících takřka thrashovým feelingem.

V rozhovorech působí starý principál nejen profesionálně, ale i dost spokojeně. Dokonce se zmínil o způsobu, jakým se bude natáčet další album. Možná k uvedené pohodě přispěl i příchod Petera Baltese. Přestože se do komponování ještě nezapojil, ohledně svého nástroje dostal volnou ruku. Takovému borci se nic vysvětlovat nemusí. On zná a ví. Baskytara pod bicími méně duní a více přede. Na přesně vymezeném, nevelkém prostoru odevzdává maximum dávající smysl, odkázat lze například „The Double Dealers Club“, kde se snoubí s krásně středovými kytarami. Skoro se zdá, že Peter svou přítomností a hrou definitivně přechyluje legitimitu odkazu klasických ACCEPT na stranu svého bývalého parťáka. Uvedené je pro změnu v kytarové rovině dvakrát podtrženo vzkazem Wolfu Hoffmannovi, konkrétně v podobě syrového wah wah přednesu Mozartovy Klavírní sonáty č. 11 A dur, zakomponovaného do protiválečně laděné „Fight for the Right“. Takové věci prostě fungují.

Nové album U.D.O. na mě působí jako silný energy drink. Kytarové kresby a sóla dua Smirnov/Dammers po celou hrací dobu zdobí jednoduchou písňovou formu stavící na výrazných riffech a vokálním tlaku, který exploduje v mohutných refrénech. Nachází se zde jen stopové množství vaty. Kompletní třináctka skladeb by se v pohodě dala zahrát v rámci jednoho koncertního setu a šlo by o strhující akci. V podstatě neznám metalového umělce, který by během své kariéry nabídl fanouškům tolik. Mohl se už dávno na vše vykašlat, mohl až do konce brázdit koncertní pódia s prověřenými hity a lidé by pořád chodili, přesto podniká zajímavé kooperace a natáčí téměř v pravidelném intervalu desky, které mají víc než solidní produkci, bezchybnou instrumentaci a vysoký písňový standard. Platí to i o „Touchdown“. V daném případě tedy nebudu psát na samý závěr něco o nejlepší řadovce od..., vystačím si s prostým, leč vlastní zkušeností podloženým konstatováním, že Udo vydal další album, které by měl mít každý jeho fanoušek doma.

13.09.2023	Diskuse (4)	Pekárek hackl@volny.cz