UFO - The Visitor
Britští melodici UFO měli krátce po svém vstupu na rocková kolbiště obrovské štěstí, když jim během společného koncertu padl do oka šikovný šestistrunný pracant Michael Schenker, tou dobou hrající u předskokanů SCORPIONS. Kapela nelenila ani chvíli a hbitě jej přetáhla k sobě. Jeho velice rychlé etablování a pětice kvalitou výrazně vyrovnaných studiových nahrávek, učinila z UFO jednu z předních stálic na rockovém nebi sedmdesátých let. Podobně silná alba, jaká nahrála kapela s jeho účastí, se už souboru nikdy v budoucnu dát dohromady nepodařilo. Nejblíže k tomuto období má až poslední perioda kapely, kdy se na postu kytaristy konečně objevil člověk, jež svou nekonfliktní povahou, kytarovým umem a dostatečným množstvím nápadů s přirozeným citem pro věc, dokázal do řad UFO vnést řád i fungující prvek. Tím chlapíkem je americký instrumentalista Vinnie Moore, se kterým UFO nabrali další a nutno podotknout také velice silný vítr do plachet. Do této chvíle mají na společném kontě pět klasických řadovek a jedné z nich se budeme společně věnovat v následujících minutách.
Tou deskou je třetí společná práce nazvaná „The Visitor“, která se na svět vyklubala roku 2009 a je, považte, jejich devatenáctou studiovkou. Bohužel si zde své party už nezahrál dlouholetý basák Pete Way, jehož práci převzal Peter Pichl. Jinak jde o klasickou sestavu s Parkerem sedícím za bicími, Raymondem u kláves a druhé kytary a samozřejmě jediným stálým členem a tahounem Philem Moggem u mikrofonu.
Já osobně si této desky vážím o malinko víc a to z jednoho prostého důvodu. „The Visitor“ se od klasické produkce UFO malinko liší a její hudební gejzíry vyvěrají z bluesového a tentokrát i southern-rockového dolu celkem znatelně. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy naopak klasicky drsně. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do svého řemesla opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.
Hned úvodní píseň „Saving Me“ přináší velice silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern rock jsou v písni namačkány jako citrón v horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky. Dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji výrazně tlačí k rockovým horizontům. Volnější „On The Waterfront“ se jen pozvolna rozhoupává a kapela intuitivně přehrává pro potěchu svou i naši. „Hell Driver“ zbožňuji, jde o našlapanou, v důrazném středním tempu položenou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí. „Stop Breaking Down“ má za úkol uklidnit emoce. Její překrásný melodický refrén s Mooreovu kytarovou prací v závětří doceníte až s opakovanými poslechy. „Rock Ready“ je konečnou na A straně a společně s poslední desátou skladbou, ji vnímám jako malinko slabší. Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B-éčka do pozice té druhé a horší části alba stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě jde navíc o pravý opak, druhá strana je dominantní a veskrze návyková. Hned první skladba „Living Proof“ je naprostá southern-rocková pecka. Energická Vinnieho hra tu dere veškeré posluchačovi emoce na padrť jako nějaký bortící se obrovský ledovec. Jeho nástroj budí silový organizační dojem, množství sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je navýsost dráždivý. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba. Pokračuje se volnější „Can´t Buy A Thrill“. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo zpěvákova hrdla a do refrénu vytáčí další a další brejky. Balada je ukryta pod číslem osm a má název „Forsaken“. Opět jsme na jihu Arkansasu, či v jeho okolí. Postranní sbory, kytarové ladění a Philův fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe?) působí velmi plasticky a nenuceně. Závěrečné kytarové sólo patří k ozdobám celé nahrávky. A to je tu ještě „Villains & Thieves“. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou UFO rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisy western and boogie explodujících právě v onu chvíli.
Bohužel další deska „Seven Deadly“ už nedokázala v tak hojné míře navázat na kvalitu tohoto, nebojím se říci, skvostu. UFO po parádním rozjezdu s Moorem prostřednictvím barevné a členité „You Are Here“, přes bluesově tvrdou, avšak stále velice nápaditou desku „The Monkey Puzzle“ dokonaly svůj interpretační přesah právě prostřednictvím recenzované „The Visitor“. A abych se nenápadnou oklikou malinko vrátil na začátek recenze, právě toto pozdní Mooreovské období (mezi lety 2004 až 2009) mně osobně nejvíce evokuje onu slavnou sedmdesátkovou epochu s Michaelem Schenkerem.
01.08.2020 | Diskuse (2) | Horyna marekdt@seznam.cz |
Tomáš | 01.08.2020 12:53 |
Ufo mám rád pro jejich poctivost. To je kapela, na kterou se dalo vždycky spolehnout. Často se zapomíná na jejich první space etapu, jenom proto, že nešlo o čistokrevný rock. Každej tvrdí, že je Schenker nakop, ale to není pravda. Už před ním to bylo fajn. A po jeho vyhazovu taky. Škoda jen těch posledních smutných událostí, Ufo jsou dnes už zřejmě minulostí. |
Hivris | 01.08.2020 11:03 |
Poctivý rockový album na zasloužených 100%. Díky moc za recenzi, já snad začnu na starý kolena poslouchat a kupovat klasický rock:-). Jen poznámka - cože jsi vynechal konkrétní hodnocení poslední skladby Stranger In Town? Do konceptu alba pěkně zapadá, takovej až purplovskej song s výbornými riffy. Ještě jsem si poslechl bonus z limitky Dancing With St. Peter - bluesová balada, která album decentně uzavírá. |