ULCERATE - Stare Into Death And Be Still

90%

Hodnotit alba novozélandských démonů ULCERATE není úplně jednoduchá věc. Můžeme mluvit o jedinečné a nenapodobitelné záležitosti, která si jede svoji ligu, zrovna tak ale o těžko stravitelné až zvrácené šílenosti. Na jednu stranu se jejich desky dají považovat za nezpochybnitelné avantgardní monumenty, na druhou jsou mezi nimi jen minimální rozdíly. Základní mustr uhnětený z pokrouceného death metalu a psychotické disonance je už patnáct let pevně daný a kapela na albech ladí jen detaily typu, někde jsou více vytažené kopáky, jinde lehce chrčivý zvuk nebo více disharmonie, na jiném plnější kytary. Jde o nuance, které mohou být pro nezasvěceného těžko postřehnutelné. Faktem ale je, že díky svému nekompromisnímu postoji dosáhli borci respektu a stal se z nich kult, jež na scéně nemá moc konkurenci.

Od novinky „Stare Into Death And Be Still“ jsem tedy žádnou velkou změnu kurzu nečekal, k mému velkému překvapení tu ale drobný posun je. Nejde o nikterak zásadní veletoč, nicméně jde o zajímavý aspekt, který bychom na předchozích deskách ULCERATE hledali jen stěží. Kapela nezměnila výraz, ani neslevila ze své příslovečné instrumentální náročnosti, stále zní tvrdě, temně, ukrutně, jsou zde však v celkem hojné míře předkládány i nebývale melodické momenty. Hned třeba úvodní minuta alba je z tohoto pohledu docela překvapivá. Následná sypačka sice idylku vzápětí roztříští, nelze si však nevšimnout, že podobně laskavé motivy vyplouvají na povrch nezvykle často a nepůsobí vůbec špatně. Obviňovat kapelu z měknutí ale není na místě, nato je zde pořád i dostatečně velké množství extrémních partitur, které ctí dosavadní historii souboru. Jako celek ovšem kolekce nepůsobí tak neústupně, jako tomu bylo dřív.´

Často je slyšet nezvykle harmonický souzvuk. Jakoby nástroje hrály více dohromady. Zejména Meratovo vyhlášené extrémní bubnování se jeví (zejména v druhé polovině) jako celkem konvenční, kdy bicí často docela přímočaře valí a flow je v ten moment nezvykle rázný a srozumitelný. Stejně tak kytara nelpí na rozmazaném, kvílivém zvuku a nejednou nasadí, znělý akord či příjemnou melodii. Samozřejmě stále se pohybujeme v intencích hudby ULCERATE, takže nečekejte žádný melodický metal s refrénem, pořád je to temnota, smrt, nihilismus, když to však vezmu hodně ze široka, tak skladby jako „There Is No Horizon“ nebo „Inversion“ díky teskným tónům a táhlé harmonii zní jako balady. Chorobné, plné pulsujícího bahna, hniloby, červů a smrti, ve své temnotě jsou však dojemné.

Během jednotlivých skladeb je tentokrát ke slyšení i více poloh, blast beaty střídají klidnější atmosférické plochy, disonantní kostrbaté schízy přecházejí v přímočaré metalové úseky, zkrátka hudba působí více strukturovaně a přehledně. Trochu v tom slyším návrat do minulosti ve smyslu, že se kapela nesnaží utíkat od death metalu. Jestliže předchozí díla „Vermis“ a „Shrines Of Paralysis“ se tak nějak rozhlížela okolo, novinka je ve znamení nepatrného kroku zpět. Pořád jsme na hony vzdáleni tradičnímu technickému deathmetalovému pojetí a nejsme ani blízko monumentu „Everything Is Fire“, kterým si kapela získala srdce všech žánrových příznivců, nicméně jsme blíž, a to je pro fanoušky starých ULCERATE jistě dobrá zpráva.

Dále bych při této příležitosti zdůraznil ještě jednu věc, a sice sílu vokálu. Všiml jsem si, že ve většině recenzí se zmiňují bicí, které jsou pro kapelu samozřejmě signifikantní, anebo Hoggardova kytara, jejíž specificky disonantní styl určuje zvuk souboru, dle mého je ovšem stejně důležitý i Kellandův vokál, který celý podnik zastřešuje a přidává mu skutečně drtivý rozměr. Nelze ale ani pominout chrčivý zvuk jeho baskytary, která je zejména na novince v celkovém zvuku dost určující.

„Stare Into Death And Be Still“ se tedy povedlo. Přikývnutí znělým akordům a melodickým harmoniím je z mého pohledu jednoznačně ku prospěchu věci. Hudba ULCERATE je tak více komplexní a možná i stravitelnější pro širší publikum, přitom však kapele zůstal punc originality i ukrutnosti. Album řadím určitě k těm lepším v diskografii, dodávám však, že pro jeho docenění je (jako vždy) důležitá ochota posluchače ponořit se do té hutné, pulsující deprese a vnímat ji s maximálně otevřenou myslí. Zaposlouchat se, soustředit, hledat a pochopit. To je zásadní proces. Jedině tak lze nalézt hodnotu, která je v tomto případě obrovská, a byť z objektivních důvodů (uvedených v úvodu) nechci album příliš vychvalovat, nemohu jinak. ULCERATE totiž za to, jak si sveřepě jedou to svoje a death metal dotáhli k opravdu zajímavým horizontům, zaslouží hned dvě medaile, jednu za odvahu a druhou za umělecký přínos.  

19.05.2020	Diskuse (9)	Sicky