ULVER - Flowers Of Evil

90%

ULVER považuji za opravdu zvláštní kapelu. Rozevření jejich stylových nůžek, mezi avantgardním black metalem dávné minulosti, přes prapodivně sychravý ambient, trip-hop či experimentální rock, až po současné, posluchačsky vstřícné synthy-popové pojetí, zdá se, není ani v jejich ranku hudební alternativy zcela obvyklé. Ať už k jejich tvorbě přistoupím s nadhledem a vlastně dnes již, díky právě mnohem zkousnutelnější nové tvorbě, i se špetkou sympatií, moc smyslu mě jejich stylový vývoj, napříč pětadvaceti lety, nedává. Ještě před dekádou mě byli naprosto lhostejní, míjeli mne velkým obloukem. Svým způsobem abstraktní a pocitově zaměřenou hudbu nevyhledávám, nejsem zrovna lovič atmosfér a teskných nálad a pakliže něčemu pomalému ještě ke všemu schází melodie, nemám už vůbec kde brát. Co však nyní předvádí Kristoffer Rygg, duchovní otec projektu a jediný původní člen ULVER, má i pro mne zřejmé parametry výtečného skladatelského řemesla. Je jedno, že kapela na pódiu, jinak přeplněném všelijakými elektronickými krámy, mašinkami a stolečky, působí spíše jako partička předkloněných elektro kutilů než hudebníci nachystaní předvést fanouškům show plnou rockové atletiky. 

Po čtvrtstoletí fungování se však věci u Norů razantně mění a i Rygg zjevně došel k závěru, že nejzajímavější je skládat chytlavou, přímočarou, popově laděnou hudbu, která je reminiscencí na odlesky novo-romantických parketů osmdesátých let a baví již z prvého plánu. Vždyť současná podoba projektu připomíná spíše obdivovatele krajanů A-HA než kazatele vycházející odněkud z pošmourného undergroundu. Novinka „Flowers Of Evil“ je z mého pohledu jedním z alb, které když se vyloženě nestanou nejlepšími v tomto podivném roce 2020, tak jej alespoň znatelně obohatí.

Spolu s dnes již hostujícím Danielem O´Sullivanem, hudebníkem zodpovědným v ULVER dlouhodobě za nahrávání všech kytar i baskytary, a rovněž s hráčem na klávesy Tore Ylwizakerem či přičinlivým všeumělem Jornem Svaerenem, tvoří dnes Rygg čtyřčlenné jádro projektu, který dlouhodobě rozděluje posluchačskou veřejnost na několik názorově odlišných táborů. Od bezmezných uctívačů, přes jejich vlivem nezatížené posluchače, až k třeskutým odpůrcům. „Flowers Of Evil“ navazuje na minulé a první opravdu chytlavé album od ULVER („The Assassination Of Julius Caesar“ z roku 2017) natolik zdařile, že jsem díky němu definitivně opustil řady odpůrců a patřím k těm, kteří si sofistikovaný pop novinky s velikou chutí poslechnou. Na osmatřiceti minutách se povedlo to nejzákladnější a sice inteligentním způsobem vybalancovaná skladatelská stránka, zde vetknutá do bezprostředně líbivých a přímočarých písní. Těm možná trochu schází originalita a překvapivost, ale i tak se dokáží dostat do vaší mysli, zahnízdit se tam a oblažovat jí.

Možná je trochu škoda, že Ryggův zpěv ve výsledku připomíná projev Anderse Strida, jakým se göthenborgský holohlavec prezentuje v rámci svého bočního AOR projektu THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, což táhne zvuk ULVER klenutějším směrem, mám totiž pocit, že by si podobně zajímavé skladby zasloužily o něco subtilnější hlasový přednes, na druhou stranu chápu, že ne každé kapele se poštěstí mít u mikrofonu svého Davea Gahana. ULVER se letos definitivně vzdali avantgardního přístupu a nic z novinky nepřipomíná jejich minulost. Jsou v podstatě zcela jinou kapelou. Pro mne je však důležité, že je konečně mohu poslouchat a že se mě jejich vkusně poskládaná popová tvorba líbí.

Povedlo se na ní totiž takřka všechno, od detailů - jmenovitě tedy vychytaného názvu alba, symbolicky laděné černobílé fotografie na jeho coveru, zachycující tvář dívky prostoupenou natolik silnou emocí prohry, že jí máte chuť okamžitě obejmout, až po věci zásadní - pečlivě stylizovanou hudební složku. Deska obsahuje pouhých osm zvukově ucelených skladeb, mezi kterými bych jen stěží hledal nějakou vyloženě slabší. Čím víc se materiál blíží svému závěru, tím nabývá na závažnosti. Až po pátou a dle mého v rámci chytlavosti vrcholnou „Apocalypse 1993“ se celý materiál nevykazuje momentem únavy, byť se pozvolnými skladbami prolínají linky křehké a nenápadné melancholie. Přes vznosný úvodní vál stanovující ráz desky „One Last Dance“ a odlehčenější hitové kusy jako „Russian Doll“, „Machine Gun And Peacock Feathers“ a především „Hour Of The Wolf“ se postupně přesouváme k přeci jen zadumanější a hlubší závěrečné třetině. Již výše zmíněná „Apocalypse 1993“ je dokonalým disco výtryskem euforie (ano, disco pro hloubavé, není to protimluv?):-), jakkoliv je z ní cítit všudypřítomný nostalgický ráz a nejednoduchost. 

Následující skladby „Little Boy“, „Nostalgia“ a „A Thousand Cuts“ však nezůstávají za předchozími pěti nikterak pozadu a své silné stránky ukazující rovněž, i když po delším poslechovém čase. To, že k vrcholům desky nakonec řadím i suitu „Nostalgia“, svědčí o jednoznačném růstu díla. ULVER nahráli znamenitou a velmi líbivou hudbu plnou vrstevnatých pasáží a zajímavých nálad. Po minulém albovém zastřelování v synthy-popovém ranku, už tím vlastně ani nikoho nepřekvapili. Deska, kde má každý šanci pro sebe najít nějakou tu nostalgickou perlu.

12.09.2020	Diskuse (17)	Stray janpibal@seznam.cz