UNLEASH THE ARCHERS - Phantoma

50%

Tak tohle bylo hodně kuriózní hudební setkání. Papírově by mne měla hudba Kanaďanů UNLEASH THE ARCHERS oslovit. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se mi měla líbit, ale já v ní naopak nenalézám nic, co by mne jakkoliv přimělo se u kapely delší čas zastavit. Nejde o žádné zelenáče, ale o pokročilé třicátníky, kteří fungují na scéně asi osmnáct let a mají na svém kontě šest řadových desek. Co tedy kapela z Vancouveru může nabídnout? Vcelku šikovnou hard n´heavy zpěvačku Brittney Slayes, k tomu samozřejmě perfektní muzikantské vybavení od všech přítomných, kvalitní produkci a čisťoučce vypulírovaný zvuk nahrávky, zkrátka přesně to, co bych asi tak čekal od melodické heavymetalové kapely čerpající rovněž z majestátních hardrockových horizontů a útočící na popřední žánrové příčky. Jenže na šesté desce „Phantoma“, která je zároveň i prvním počinem, se kterým mám posluchačsky tu čest, zjišťuji, že něco podstatného zde opravdu není v pořádku. O co tedy jde?

Byť jedna melodická jízda střídá druhou, a snad ještě melodičtější kvapík si to hrdinně rozdává s polem zdobných nápěvů, kde jeden honosný chorál nahrazuje nebeskopekelný refrén, cítím, že nedostávám od hudby UNLEASH THE ARCHERS to, co bych asi měl. Ano, po chvíli přicházím na to, co mě v hudbě této kapely schází. Jde o přirozenost a odžití, všechny ty emoční vrcholky a pády. Tyhle písně totiž působí formálně tak dokonale vyčištěně, až jsou doslova k neuvěření. Této kapele totiž chybí niterný náboj a zcela přirozená lidská emoce, zkrátka něco, co by mne utvrdilo v tom, že za nimi nalezneme skutečné muzikanty - lidi z masa a kostí, kteří dokážou písně naplnit vlastním cítěním a překvapovat - a ne o bytosti vynalezené umělou inteligencí, kteří dokonale a bez výkyvů přehrají sérii hrdinných metalových šlágrů ve stylu, jako když se švédští milovníci německého hudebního vkusu SABATON chopí muziky RAINBOW.

Jedna čisťoučce vypulírovaná zpívánka tak střídá další obdobně střiženou hymnu, všichni se nad precizním dílem tváří významně a nad štěrkovým podložím vizovické likérky už dozajista přemýšlí o nových hvězdách a pilířích melodického metalového území. Povím vám tedy jedno. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!! Tohle je ta nejsterilnější hudba, která by mohla maximálně tak sloužit jako patosem naplněná parodie na heavy metal. A to ať si dvojice závodníků Grant Truesdell a Andrew Kingsley pidliká na kytary jak chce, nikdy nemůže docílit autentičnosti skutečných velikánů melody scény. Osobně se spíš divím Napalm Records, co dnes ještě dokážou prezentovat jako aktuální velkou věc pro siláky a melodiky. Tohle je dle mého fantaskní hard n´heavy po penetraci inkluzivním náboženstvím. 

18.12.2024	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz