UNTO OTHERS - Strength

80%

Začnu povzdechnutím. Škoda každé nadějné kapely, která tak trochu ztrácí na očekávaném tahu díky „detailům“, jakými jsou třeba problémy s názvem (zvlášť když je okolnostmi vynucená změna následovaná opětovným výběrem ještě méně výrazného názvu) nebo podpis smlouvy s relativně známým vydavatelem, který však již dávno není tak agilní stájí, jako tomu bylo kdysi, před více než dvaceti lety. Přestože deska „Strength“ vyšla již na konci letošního léta, stále se tento hudební nosič ve fyzické podobě na území České republiky dost pravděpodobně nenachází. Mám objednáno ode dne vydání u nejagilnějšího hudebního shopu u nás a stále na dodání alba čekám. Desku však přes streamovací služby poslouchat lze a tak je zde recenze alespoň přes tento způsob poslechu.

Když si oregonští vampíři IDLE HANDS byli před více než rokem nuceni změnit své jméno, díky jeho totožnosti s názvem jedné populární americké country formace, zvolili si bůhvíproč tajnosnubný název UNTO OTHERS. Tou dobou měli za sebou již vynikající debutovou desku „Mana“ (vyšla u malé stáje Eisenwald), která před třemi lety reaktivovala gotický metal v natolik svěží, nápadité a kypřidel prosté podobě, až jste měli chuť tu nahrávku poslouchat stále donekonečna a ani si nevzpomenout na všechen ten slavný, orchestrací nadachmaný metalový balast evropské provenience přelomu milénia, hlásící se kuriózně k obdobné škatulce. Šikovné kapely z Portlandu si tak brzy všimli Roadrunner Records, kteří dnes stojí za realizací druhé desky tohoto projektu.

Vlastník sugestivního hlasového projevu Gabriel Franco zdá se být vůdčí osobností a tuto skutečnost dostává i do všech charismatických skladeb aktuálního vydání. Jeho hlas má v sobě cosi opravdového, příznačného pro anglické post-punkové bijce raných osmdesátek, ale je podpořen natolik chytlavou instrumentací, až to kapelu háže mezi nejžádanější nová jména zaoceánské scény, taková, u kterých by fanouškovská základna měla začít velmi rychle růst. Kdyby nic jiného, tak právě projev zpěváka dostává do skladeb UNTO OTHERS značnou dávku uvěřitelnosti. Spolu s druhým výrazným členem, kytaristou Sebastianem Silvou (mimo jiné hraje i u power-metalových SILVER TALON), a rovněž strojově sehraným rytmickým duem Colin Vranizan/ Brandon Hill se Franco během prací na nové desce rozhodně řídil silným instinktem sebezáchovy. Jak to lépe popsat? UNTO OTHERS zkrátka věděli o svých silných zbraních, kouzle zvuku albové prvotiny a tak svůj osvědčený recept pouze podtrhli a zachovali skladbám známý ráz. 

Skladby na „Strength“ se tak vykazují pošmournou atmosférou a únosně vedenou melodikou na hony vzdálenou přeplácanému metalovému kýči. I když přiznávám, že albová dvojka leze do hlavy pozvolněji než debut „Mana“, a rovněž platí za tvrdší a o něco méně dobrodružný materiál, neřekl bych, že se sbírka nepovedla. Posluchač sice dostane více hutných kytarových valů a určité hrubosti, ale o melodické položky rovněž nebude ochuzen. Letos se v rámci celku zkrátka povedlo o něco méně refrénů a skladby spíše jedou v natlakovanějším módu, než aby jim byla vlastní proměnlivost a pestřejší práce s dramaturgií. Věcí, která tento vývoj znatelně předestře je již úvodní skladba „Heroin“, jakási temná tsunami divokých riffů a nařvaného Francova hlasu. Hned následující „DownTown“ však reprezentuje opačný pól skladbového spektra, protože jde o zpěvnou záležitost s okouzlujícím potenciálem chytlavosti. Prakticky se jedná o nejhitovější singl a nesmírně nápaditou jízdu v post-punkovém stylu, která je prostoupena cinkavým zvukem kytar a melodickými zpěvovými linkami. Z této písně je znát jistý nádech romantismu, který podobnou noční vělkoměstskou hudbu provázel vždy, již od nedostižných osmdesátých let, kdy úřadovaly kapely typu THE MISSION.

Abych se přiznal, tak na pilotní singl „When Will Gods Work Be Done“ jsem si musel určitou dobu dost zvykat. Můj přístup k desce tento poměrně strohý song z počátku negativně ovlivnil, zejména pak absencí klenutější melodiky a svou riffovou přímočarostí, kde šlo hledat nápad jen opravdu stěží. Bodudík jsem prvnímu dojmu nepodlehl a posléze pochopil, že řada dalších věcí sebou nese o něco šťavnatější porci temně-romantického hýření. Celkově bych řekl, že se letos více povedla první polovina kolekce, kde se nacházejí takové libůstky jako prozatím veřejnosti skrytý klenot „No Children Laughing Now“ nebo pochmurná balada „Little Bird“. Svou hymničností bodují i svižně upalující jízdy jako „Destiny“ či „Why“, držící se předobrazů velikánů goth-rocku osmdesátých let. 

Druhá část alba je bohužel (z mého pohledu) tvořena spíše průměrnějšími kusy, tu a tam obohacené nějakým světlejším momentem, ale třeba jde o prozatimní zdání a deska se postupem času ještě vyvrbí. Vždyť i debutu, zde před třemi lety hodnocenému známkou 80%, bych dnes udělil s určitostí 90%. Zaujme výborný cover „Hell Is For Children“ od Pat Benatar, o kterém bych opravdu neřekl, že nepochází z pera této čtveřice. Skladba do celku dokonale zapadá a je jí propůjčena uhrančivá nálada zvuku UNTO OTHERS. I díky jalovějšímu závěru, kde se kolekce trochu vytrácí do ztracena a nepříliš dobře graduje, považuji jinak zdařilý materiál za o něco málo horší než v případě předchozí desky. Slyším to na trochu slabších 80%. Letos tedy pořád hodně dobré, ale třetí deska nesmí být zas o kus horší. Přehledné udržení pozic.

02.11.2021	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz