URIAH HEEP - Chaos And Colour

70%

Britské hardrockové legendy URIAH HEEP se i po pětapadesáti letech existence stále těší muzikantské vitalitě, o čemž svědčí nejen časté koncertování, ale také obstojná novinka „Chaos And Colour“, jež se vykazuje o poznání větším drivem a pozitivním nábojem, než tomu bylo v případě celé řady nahrávek z posledních tří dekád. Z oné památné a nejsilnější sestavy, působící pod uriášským erbem v sedmdesátých letech na vrcholu hardrockového kvasu, je sice přítomen a živ již jen kytarista Mick Box, ale navzdory tomu je poznat, snad nejvíce za celou tu dobu bez Davida Byrona i Kena Hensleye, že se kapela vedená tímto kytarovým dříčem touží přiblížit svým dávným klasikám ze zmíněného období. Celá řada skladeb má totiž v sobě jistou vznešenost, a pokud se člověk pohybuje i v roce 2023 v hudebním prostředí bez předsudků a má určitý historický přehled, musí jistě poznat nemalý potenciál tohoto hard rocku složeného hezky postaru.

Pokud pominu právě skvělou řadu alb z první poloviny sedmdesátých let, pak mne, popravdě, hudba této kapely nikdy příliš neoslovovala. Uriáše jsem měl vždy daleko za triem DEEP PURPLE, BLACK SABBATH a LED ZEPPELIN. Z novinky mám však pocit, že jde o jednu z těch lepších sbírek pozdějšího období, v lecčems dokonce překonávající pozdní aktivity některých výše zmíněných bratrů v hardrockové zbroji. URIAH HEEP se totiž zaměřili na to, co jim jde zdaleka nejlépe - majestátní a euforicky posazený hard rock s celou řadou melodických ozdob a vícehlasů. Snaží se zkrátka navázat právě na zlaté časy, takže rozmáchle uchopené hardrockové písně svědčí o nově nabyté chuti. V souvislosti s tím vidím účast amerického producenta mladé generace Jaye Rustona (pracoval třeba se STONE SOUR) spíše jako dodavatele entuziasmu než modernizátora soundu. URIAH HEEP snad nemohli nahrát klasičtější desku.

Jak celou věc tedy slyším? Songy přímočaře spějí ke svým vrcholům a kypí skrz kytarové hradby, srdnaté refrény a závoje hammondů. Vše ku prospěchu pohodové poslouchatelnosti díla, jakkoliv tahle nahrávka zjevně svým konzervativním naturelem mladší posluchače neosloví. Kontext doby vzniku však v jejich aktuálních písních ani nikdo neočekával. Podstatné bylo oprášit vlastní specifický výraz v co nejautentičtější podobě, ať už se píše letopočet jakýkoliv. Vypadá to, že Mick Box v současnosti nalezl velkou chuť zdolávat hory dávné minulosti, a tak se pustil spolu s klávesákem Philem Lanzonem do tvorby, na jakou neměl dlouhou dobu odvahu. Hlas Bernieho Shawa si i s postupujícím věkem udržuje potřebnou kvalitu a má nutné parametry pro podobný druh hudby, a tak všechno záleží především na nápadech. A ty zde opravdu jsou...

...ať už se kapela v úvodu alba vytasí se svižnou vypalovačkou („Save Me Tonight“), na které zapracovala s Jeffem Scottem Sotem, posléze má chuť na zemitý houpavý riffing s parádním refrénem (viz hymna „Hail The Sunrise“), případně vystaví pecku, která bude doslova ukázkovým zhudebněním odkazu sedmdesátkových URIAH HEEP se všemi jejich stěžejními prvky včetně hammondů a mocných vícehlasů („Age Of Changes“), vždy výsledek působí zkrátka pozoruhodně a bez známek unavenosti. Přes všechny ty „zimomriavky“, které se v průběhu poslechu dostavují u příznivců staré hardrockové školy, mají URIAH HEEP dostatek potenciálu, který dává zapomenout na verzi, že půjde jen o první dojmy a nahodile se zjevující ostrůvky nápadů. Jsou zde i nějaké ty majestátně pojaté osmiminutové vály (např. překrásná „One Nation, One Sun“ či „Freedom to Be Free“), či tříminutová klusající jízda „Closer To Your Dreams“ coby Easy Livin´model 2023, takže deska v pohodové formě doputuje až ke svému závěru. Že po dlouhá léta vcelku vyluhovaní URIAH HEEP ještě někdy stvoří takto podnětnou a koncentrovanou sadu, to jsem už opravdu nečekal.

21.02.2023	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz