URIAH HEEP - Sonic Origami

90%

Nebývá pravidlem, aby se léty zavedené kapele, zajeté ve svém určitém stylovém, téměř přesně definovatelném a svými přívrženci očekávaném spektru, podařil husarský kousek prostřednictvím desky s odlišnou hudební tématikou. Pokud je však přání hudebníků toužících po změně opodstatněné, pokud k němu přistoupí pečlivě a s určitou, sobě vlastní sebereflexí i nadhledem, dají se očekávat věci nevídané a na poměry takového souboru skoro až novátorské. Domnívám se, že podobný, pečlivě provedený obrat se podařil kapele URIAH HEEP s deskou „Sonic Origami“.

Předešlá nahrávka „Sea Of Light“ retrospektivně vrací kapelu k její dřívější tvorbě a po spíše rockově orientovaném předchůdci, zde fanoušci zase nalézají plno nadýchaných a načančaných, na klávesách postavených písní, plných teatrální epiky, jež nesou onu těžce napodobitelnou, estetickou Byronovskou stopu. Dodnes tuto kolekci staví Shawovi přívrženci ve svém pomyslném žebříčku hodně vysoko. Ovšem toto album bylo pouhým nadechnutím před monstrózní kolekcí „Sonic Origami“, která na ploše 75ti minut představila 14 megalitických kompozic, laděných do pastelových barev pompézního rocku, vystavěného ze vzdušných klenutých mostů stylu AOR. Deska doslova pulzuje takto aristokratickou hudbou, pro niž jsou typické ohromující melodie, spádově kaskádovitá klávesová hra a ohromující vokální výkon hlavního protagonisty.

Pro mne osobně dnes představuje tato nahrávka vrcholný kus URIAH HEEP, a to v období od prvního zpěvákova studiového zápisu roku 1989, až do současnosti. Opravdu často se při jeho přehrávání musím sám sebe ptát, zda li se mi do uší opravdu „tlačí“ uriáši, nebo Perryovští JOURNEY. Právě k vrcholným deskám této party má naše nahrávka zjevně nejblíže. Bernie Shaw je zde Steva Perryho něco jako klon. Barevný nástin a citem jiskřící fluidum jeho projevu, nezapřou zjevnou inspiraci tímto americkým vokálním akrobatem.

Přitom úvodní zápisy na desce žádnou podstatnou změnu příliš nenaznačují. Zajímavá je druhá píseň „I Hear Voices“, se sympaticky modulovaným Bernieho hlasem, ale to je z první trojice tak jediná, za povšimnutí stojící inovační novota. Ovšem něco velmi intenzivního už ťuká na dveře zpoza písně čtvrté. Je to dokonalý AOR song „Heartless Land“ , kterým toto parádní představení začíná a které končí v mohutné symfonii pocitů „The Golden Palace“. Mezi nimi se nachází slušné množství dospělácky stylově dokonalých songů. Jako další je to hned klávesově nadýchaná pompézní delikatesa „Only The Young“, autorův osobní favorit „In The Moment“, ve kterém jsou JOURNEY zhmotněni naprosto unikátně a kde je dle mého Uriáši dokonce o jednu délku předběhli, nebo dojemná „Question“, v níž Shaw hlasově naprosto exceluje. Po klasické spurtérské a na poměry U. H. typické „Change“ je tu první místo pro song „Shelter From The Rain“. Znovu tu vykukuje Perry a odlesky zaoceánské produkce osmdesátých let. Ovšem naše kapela se zde naštěstí vyhýbá oné, pro podobný styl někdy až přílišné patetické prudérnosti.

Nikdy předtím, a ani nikdy potom už nenatočili URIAH HEEP podobně pompézní desku, která se na konci modernou posedlých let devadesátých, obrátila o dekádu nazpět a totálně se zhlédla v zaoceánské produkci oné doby. Těžko soudit, co se tenkrát Micku Boxovi a spol. zrovna honilo hlavou, ale cinkání zlaťáků z předpokládaných prodejů „Sonic Origami“ to jistě nebylo. Je to vlastně experiment, který se stal pro určitou část hudebních fanoušků velice příjemným kusem pro obohacení vlastní sbírky.

15.08.2020	Diskuse (4)	Horyna marekdt@seznam.cz