VADER - Solitude In Madness

70%

Diskografie VADER imponuje. Budu-li počítat „poctivé“ řadovky, máme v případě „Solitude in Madness“ co do činění už s dvanáctým hlubokým zářezem. Piotr Wiwczarek ušel dlouhou cestu, na které zkusil kdeco, aniž by z ní sešel. Vytuněný motor jeho osobité death/thrashové mašiny stále atraktivně přede a dosud se nezasekl; maximálně na chvíli klesnou otáčky. Tvrdost střídá ještě větší tvrdost, zatímco agresivní temnota, kdysi přivolaná SLAYER a o něco později infikovaná smrtící nákazou, je stále přítomna a stlačována až na hraniční mez. Obrovský tlak v sevření smrti, provázený krátkými oddechy a návraty do mladických let, kdy undergroundové scéně vládnul syrový thrash metal. Intenzitou podání se – za všech okolností „slovanskému“ – old school death metalu z Piotrovy dílny vyrovnají snad jen některá americká dílka; namátkou třeba od MALEVOLENT CREATION v éře „In Cold Blood“, resp. DIVINE EMPIRE, kterým ovšem vždy chybí ona posmutnělá, méně krutá a více melodická tvář.

Natáčení nového alba provázela jedna zásadní změna. VADER se po 15ti letech strávených v bezpečí studia Hertz vydali na odvážnou výpravu do Spojeného království, aby se svěřili do rukou producenta Scotta Atkinse, jehož jméno je spojeno například s posledními deskami CRADLE OF FILTH. Dotyčný umí na prostoru jednoho žánru ideálně spojit staré s novým a neunavuje přitom bombastickou univerzální fasádou zastiňující samotné tvůrce. Když zůstaneme u přirovnání s motorem, nejprve ho rozebere, poté pomocí nových technologií do posledního šroubku vyčistí, současně promaže i ty nejmenší třecí plochy a všechny díly nakonec složí do původního celku, jehož krása a specifický chod tak může znovu fascinovat. Záleží už jen na kapele, jaké palivo dodá. Pakliže se dle oficiální verze mělo čerpat z podobného zdroje jako v časech „Litany“, jde tak trochu o vějičku. Přestože by první tři skladby mohly nasvědčovat opaku, ve skutečnosti se takto primitivně nepostupovalo. Opakované poslechy napovídají, že Atkins dostal za úkol uchopit hudbu polské stálice komplexně, především tedy při respektování jedinečného charakteru co nejvěrněji zachytit její intenzitu, zpřehlednit zvuk, vyloučit přílišnou rutinu a zajistit, aby materiál neztrácel energii či ostrost ani tehdy, když se ozvou hodně „staré časy“.

Vzhledem k tomu, že předchozí, a mimochodem vynikající, deska „Empire“ nabídla spíše průřezový materiál s evidentními přesahy právě do dřevního thrashe, bylo možné očekávat prakticky cokoliv, tj. rozvinutí konceptu, další posun k demáčovým kořenům, nebo opětovnou war-death-infernal reakci ve stylu kultovního EP „The Art of War“. S bubeníkem kvalit Jamese Stewarta každopádně neexistují limity. S ohledem na angažmá Atkinse a nastíněné zadání je výsledkem méně temné, po všech stránkách atraktivní a zároveň typické album VADER, jež obstojí bez toho, že by muselo být zasazeno do nějaké epochy. Vražedná tempa, hradby riffů, nenápadně seskládaných do jasně strukturovaných skladeb, prostoupených výborným, nezaměnitelným vokálem a vyšperkovaných vkusnými sóly. O většinu z nich se postaral kytarista Marek “Spider” Pajak, inklinující k větší melodičnosti, a to nejen v sólech.

Duch nejzběsilejších děl ožívá v bubnové palbě první baterie, složené ze tří rychlopalných kusů větší ráže, jejichž projektily kolem vás bleskově prosviští. Žádný samoúčel. Úvodní „Shock and Awe“ drží vrstvy melodického doprovodu, který si na podesáté už zapískáte. Něco přes dvě minuty a je vymalováno. Nasazené tempo nebrání identifikaci nejlepší skladby letošní kolekce. „Into Oblivion“ má vše, ultratvrdé černé riffy, apokalyptickou atmosféru, monumentální vokální složku, drtivou rytmiku a vygradovaný text: „Its time to die“. Jasně, prostě výstřel a zásah, říká se tomu hit, extrémní hit, dodávám. Smysl nepostrádá ani klasičtěji pojatý, ještě kratší nářez „Despair“. Zvolnění (relativní) nastává s dvěma skladbami z dílny Spidera. Jetliže „Incineration of the Gods“ zaujme temným úvodem a přechodem v nápaditou variaci známých thrashových témat, v „Sanctification Denied“ se už pracuje rovnou s tvrdším power metalem a VADER to … sluší.

Zmíněné skladby dokazují, že Poláci mají stále kam jít. V podstatě už dávno mohli natočit melodickou jízdu ve stylu KREATOR s tlakem NEVERMORE a atmosférou posledního alba DISSECTION, popř. rockových desek SATYRICON. Na poli rychlého death/thrashe každopádně již nikomu nic dokazovat nemusí. Po velmi úspěšné dekádě to platí dvojnásobně. Možná tedy přišel čas na návrat ke skutečným kořenům, nikoli jen ke stylu některých úspěšných alb. I díky Atkinsovi si mohli znovu uvědomit, že životná (cynicky řečeno zužitkovatelná) minulost neznamená jen „Litany“, nebo legrácky od ACID DRINKERS, že „vážný“ zvuk a přístup VADER fungují i mimo penzum povinných sypaček typu „Stigma Of Divinity“ nebo zničujících nářezů typu „And Satan Wept“ či „Final Declaration“, popř. skvělých coververzí. Spider ve svých skladbách ukazuje směr, Piotr v „Emptiness“ a závěrečné „Bones“ zdařile kontruje, vydavatel by byl nadšen. Tak v čem je problém?

28.05.2020	Diskuse (22)	Pekárek hackl@volny.cz