VALLENFYRE - Splinters

60%

Druhé album od anglických hrobníků z VALLENFYRE se zjevilo letos v květnu jako mlha nad blaty, tedy tak nějak potichoučku. Svou náplní vystihuje jediné a sice skutečnost, že někteří členové, rekrutující se jinak z řad osvědčených jmen ostrovní doom metalové scény, už zřejmě nebyli příliš spokojeni se současnou tvorbou svých mateřských kapel a potřebovali jakýsi únik/ ventil/ území, kde by si mohli znovu zahrát právě ten typ nepřikrášlované muziky, s jakou před více než dvaceti lety coby dvacetiletí floutci začínali. Nevím jaká je dnes situace uvnitř PARADISE LOST a MY DYING BRIDE, a jak dalece je jejich nová tvorba kompromisem mezi vizemi jejich současného osazenstva, ale VALLENFYRE jsou čisťoučkým vzorkem britského death metalového old-schoolu (ten vždy kladl důraz na syrovost a přirozenost na úkor technického perfekcionismu), do kterého se občasně promítnou i hutné doom metalové pasáže nebo dokonce crustově rachotící prvky.

Kytarista Greg Mackintosh (PARADISE LOST) již před lety spojil své síly se stejně zaměřeným kumpánem, vlastnícím překrásné staroanglické jméno - Hamish Glencross, který donedávna působil v řadách MY DYING BRIDE, a rovněž s dredatým baskytaristou známým z řad podzemní legendy DOOM - Scootem, aby dal prostor vzniku kapely, která do dnešních časů přenáší pavučinami obrostlý mrtvolný materiál, jenž může potěšit každého pamětníka poctivého death metalového starověku zkraje let devadesátých. Ještě je nutné připomenout, že na bicí sestavu VALLENFYRE doplňuje věčný světoběžník Adrian Erlandsson, jenž je znám ze soupisek takových veličin jako AT THE GATES, ARCH ENEMY nebo právě PARADISE LOST. Po velmi dobře přijaté prvotině „A Fragile King“ dostáváme druhý, totožně pojatý zápis - „Splinters“, kde ona proklamovaná ponurost, chlad a záchvěvy záhrobních nálad vystupují pod noční nebe spolu se všemi náhle probuzenými nebožtíky, odpočívajícími zřejmě od počátku devatenáctého věku kdesi v útrobách rozpadajících se venkovských krypt. Nový materiál dva roky starý debut sice nepřekonává, je však stvrzením nastoleného směru. Gregovi kytarové postupy a vyhrávky poznáte mezi stovkami už od časů ranných PARADISE LOST, i zde je jeho typická hra velmi čitelná, byť se mnohem více tlačí do death metalového undergroundu a působí hutněji (více riffů, méně vyhrávek a sól), než se mu chtělo hrát kdykoliv od časů alba „Gothic“ v řadách jeho světoznámé mateřské kapely. Mackintosh zde rovněž potvrzuje, že je velmi schopným death metalovým growlerem s pořádně sytým hlasem. Naproti tomu vliv MY DYING BRIDE zde není zas až tak slyšitelný jako právě ten od ranných PARADISE LOST, byť je zřejmé, že VALLENFYRE většinou udržují svůj death metal v oblastech pomalejších hutných temp a zejména kladou důraz na surové vyznění a nepřikrášlovanost. 

Někdy mám však pocit, že to s tou jednotvárností a celkově undergroundovým přístupem ke zvuku až přehánějí, ve své době takových sebranek byly hromady, dnes už je mohu považovat za raritu. Osobně bych však uvítal větší diferenciavi mezi songy a nějaké to oživení barvitějšími momenty. Občasně zde sice dojde na nějaký ten rychlý náklep, ale tohle oživení se objeví vždy tak nějak sporadicky a jen asi ve třech, mimo jiné těch nejkratších, skladbách. Texty se zamýšlejí nad otázkami více méně společenskými - tedy víra, politika, vztahy, život/ smrt. Vše pod nánosy neprostupného smutku a zatracení. Vždyť Gregův slogan o tom, že se většinou rodíme obklopeni rodinou a vším pozitivním/ světlým co život nabízí a nakonec stejně umíráme osamoceni, mluví za vše. Rozkřáplý zvuk Scootovi baskytary rovněž přispěje k špinavějšímu vyznění. Nakonec tedy buďme rádi, že své touhy tito muzikanti vyřešili podobným způsobem, nerad bych se nakonec dočkal toho, aby moji milovaní PARADISE LOST otočili kormidlem až někam do období vlastního doom/ death pravěku. Velká spokojenost zejména s tím, že tohle u PARADISE LOST bohudík nebude k slyšení, ale i tak poctivý a nešizený old-school materiál, který si své příznivce určitě najde.

13.06.2014	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz