VANESSA - Ghost Army

60%

Muzika VANESSY se neposlouchá, ta dokonale vysírá! Jejich songy si asi stěží budete pouštět, když máte chuť si u moučníku a čaje zpříjemnit nedělní odpoledne. Sortě těchhle týpků řada lidí pochlebuje a stále dokola připomíná jejich kultovní status. I když něco podobného nelze popřít, po pravdě je jen velmi málo těch, kterým jejich produkce lahodí. Tahle kapela nebyla stvořena pro umocnění celospolečenského veselí, ale jako dokonalý vysavač serotoninu. Jedovatá VANESSA svými songy rozhodně nevybízí k příjemným pocitům, takže leckterý náchylnější člověk je během poslechu spíše zmítán potřebou dostat toho „zlovolnýho knírkatýho buřta“, pěstma a kopama, co nejrychleji k zemi. On totiž Samir Hauser umí ve svých textech najít na leckom citlivé místečko a udeřit, zatímco Mojmír Papalescu u toho bezstarostně maluje abstraktní elektronické podloží. To jen tak na úvod.

Přejděme tedy k aktuální desce „Ghost Army“, kterou zdobí nádherně řešený obal ve stylu akčně filmového plakátu. Jde o třetí album po návratu VANESSY na scénu a první po pěti letech. Zatímco třaskavina „Ave Agony“ před více než dekádou fascinovala svojí morbiditou, nihilistickými texty i hitovým potenciálem, následovník „Antidotum“ už tak bezchybný a přesvědčivý nebyl, ačkoliv i na něm se našlo několik výstavních kousků. Dalo se tvrdit, že v oblasti EBM i tak neměl v tuzemských luzích konkurenci. Novinka opět nezklamala, i když mne svou náplní připomíná spíše předchozí, lehce naředěnější desku než onen masakr z roku 2009. V tomto směru mne přijde zhruba polovina skladeb do počtu. Osobně mám radši v textové rovině spíše ony realističtější kusy - na minulých deskách reprezentované třeba songy „Mukamba“, „Fízl na speedu“ nebo „Holky z gymplu“.

Letos jsem své zaručené vitamíny nalezl v trojici pozoruhodných výpovědí: „Nepodobat se jim“, „Špína Evropy“ a zejména „Mr.4-8“. První z trojice šlágrů je manifestem individualismu, který se ostře pouští do stádovosti v jakékoliv podobě. Druhý si bere na paškál s tím související maloměšťáctví a je vlastně hlenem odflusnutým do vlastních řad. Osobně to sice nevidím s naší zemí tak špatně, ale jak jsem výše zmínil, hudba VANESSY nemá chlácholit, takže je vlastně všechno v pořádku. Třetí zmíněná položka si bere na paškál bývalého šéfa hradního protokolu pana Forejta. Netuším jak blízce jsou členové VANESSY navázáni na tuhle osobu, každopádně nástin příběhu vedený z detailní perspektivy vážně pobaví. Můj výběr těchto tří skladeb z novinky vypovídá o tom, že upřednostňuji spíše zábavnější polohu na místo té opravdu odporné. Tu zde naopak reprezentují především nechutně naturalistické texty v písních „Matka je zlo“ a „Otec v lochu“. Dojde samozřejmě i na nadpřirozenější kusy jako hned úvodní „Nibiru“, která hned zkraje přesvědčí, že nový materiál bude působit trochu tanečněji a méně nařvaně než dva předchozí počiny.

Ohledně nástrojové složky mě prostě novinka přijde jednotvárnější než minulé dvě desky. Odhaduji, že si svůj prostor ještě dramatičtěji zabraly klávesy a nejrůznější naprogramované party. Na kytary, byť vždy skromné, zde prakticky nedojde a valná většina skladeb má rovněž i bicí naprogramované. Pokud máte tedy radši hodně temné a nekompromisní disco než industriální souhru kytary s klávesami, pak bude tahle naprogramovaná digitální orgie nahrávkou přesně pro vás. Za mne pořád docela dobré album, ale zároveň ne až tak dobré jako obě předchozí. Svým způsobem jej velmi vystihuje i název jedné zdejší skladby - „Digitální řev“.

26.01.2020	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz