VENOM - Possessed

70%

V souvislosti se čtvrtou řadovou deskou severoanglických pekelníků z VENOM se často mluví o počátku kvalitativního ústupu. Pokusím se zde však album popsat v rámci dvou linií. Z objektivního pohledu tomu zřejmě tak opravdu bude, ale z čistě subjektivní perspektivy, vyjadřující můj osobní vztah k této nahrávce, to slyším zkrátka trochu jinak.

Po skladatelské stránce legendární trojice Cronos (vl.jm. Conrad Lant - řev, baskytara), Mantas (Jeff Dunn - kytara) a Abaddon (Antony Bray - bicí) na jaře roku 1985 nepřišla se svým vrcholným dílem, na jaké tehdy značná část jejich fanouškovské základny čekala, ale naopak s materiálem, který po stránce nápadů působil tak trochu vyčichle a stroze. VENOM, navzdory předpokladům rozvíjení značky směrem bohatších vyjadřovacích prostředků, tehdy vsadili na vcelku punkový přístup. Deska vlastně zněla jako návrat do newcastleské garáže, do časů snad ještě před vzývaný debut „Welcome to Hell“ z roku 1981, ovšem bez jeho běsnícího zápalu a také nadhledu, díky kterému by se kapele mohla otevřít nová vrata a nemuselo by jít zrovna o Sedmou bránu pekla. 

Doba se navíc za těch pět let jejich působení na scéně hodně posunula a na svět se rázem klubaly dravější, nebezpečnější a muzikálně lepší grupy. Chápu tedy negativní reakce na tento počin, zvlášť když vše na „Possessed“ umocňovala nedobrá zvuková stránka v čele s plechovým zvukem kytar a velmi neotesanou produkcí, která nemohla konkurovat dílům od zčerstva se zjevujících speed/thrasherů nové generace.

Pro mne má však „Possessed“ jedno velké kouzlo. Šlo totiž na dlouho (kdysi dávno v poslední čtvrtině osmdesátých let) o mé první setkání s tvorbou této kapely. Kamarád ze základní školy, který navíc bydlel velmi blízko školní budovy, totiž na konci osmdesátých let vlastnil licenční vinyl tohoto alba, a tak to první, co jsme v osmé třídě po cestě domů ze školy jeden čas dělali, byl poslech a obdivování tohoto nestvůrného díla. Alespoň tak nám tehdy připadalo. Neměl jsem tedy šanci srovnávat s žádným jiným podobně temným albem a tak jsem si tento šeredný kus hudby plně užíval.

Fascinoval už obal, kde se na přední straně nacházel podivuhodný negativ snímku dvou dětí v tričkách s logem kapely. Zlověstně vyhlížející výjev tehdy nastoloval v čistých myslích školáků řadu otázek. Šlo snad o nebohé děti, jenž by se staly potencionálními oběťmi jaderné války? Do pádu Železné opony přeci jen rok zbýval. A nebo dvojice představovala ďáblem posedlá dítka razící satanistický kurz kapely? Snímek hudebníků pózujících v přítmí studené noci na zadní straně coveru na nás udělal rozhodně dojem, stejně jako jejich tři neuvěřitelné pseudonymy. Věřte tedy, že Cronos mně tak na dlouhou dobu připadal jako jedna z nejstrašidelnějších bytostí.

Pokud se na „Possessed" zaměříme z bližší perspektivy, zjistíme, že obsahuje přeci jen víc, než tuctový bordel od unavené kapely za zenitem. Zběsilá „Powerdrive“ vnáší do alba drásavost raných nahrávek a zároveň udržuje příslušnost kapely v rock´n´rollovém prostředí dlážděném nesmrtelnými vypalovačkami Lemmyho skvadry MOTÖRHEAD. Hymničtěji postavená „Flytrap“ se pekelně pohupuje v oparu síry a její dunivé riffy mají tu moc se zapsat do paměti. Její text pojednával o jakési bohyni Venuši, což nebyla jediná podivná ženská bytost, která se v textech na tomto albu vyskytovala. Lyrika byla plná divokých panen, umírajících děvek a malých školaček, jen tentokrát nedošlo ani na hraběnku Bathory, ani na zvrhlou Lady.

Mantasova sóla v sobě měla znovu onen mystický zvuk, který svou čirostí kontrastoval s neotesanými bicími Abaddona i Cronosovými basy, utvářejícími zde společně jakési ponuré tamtamy. Ďábelská mantra „Satanachist“ s opakujícím se chórem coby zaklínadlem nepostrádala ono typické fluidum velkých věcí historie VENOM. Svým úvodem zde zaujala titulka „Possessed“, kde slyšíme přes efekt hnané hlásky ďáblem posedlých dětí. Mezi vrcholy čtvrtého alba řadím bezesporu song „Suffer Not The Children“ z B strany, jehož zhoubná melodika  odpovídá smyslnosti všech interesantních singlů minulosti VENOM. Zaujala lopatovitá „Hellchild“ i do hororového oparu hozená „Moonshine“, které však celkově neřadím k těm úplně nej věcem. Posluchačovu pozornost zneklidňujícím způsobem upoutává spíše hluboké dunění riffů uvnitř skladby „Mystique“, šlo o jednu z nejcharismatičtějších písní kompletu. Mantas byl už tehdy poměrně slušným kytaristou a chlácholivě disonantní hlas Cronose nikdy nenechával žádný prostor pro pochybnosti.

V závěru došlo na excentricky pojatou „Too Loud (For The Crowd)“, reprezentující spíše onu řinčící dravost a celkovou průměrnost. Rozhodně zde málo kdo postřehne nějakou hlubší atmosféru. Tenhle song se však zapsal do historie kapely o rok později, neboť zahajoval památný živák „Eine Kleine Nacht Musik“, se kterým kapela v časech neodkladného ústupu naposledy bodovala ve velkém v prosinci roku 1986. I když je album „Possessed“ všeobecně považované za slabší oproti svým předchůdcům, lze na něm tedy nalézt nejednu zajímavost. Uznávám, že skladatelská a produkční stránka měla v té době už značné rezervy a kapela se jaksi přestala muzikálně vyvíjet. 

Atmosféra uvnitř VENOM byla tehdy na bodě mrazu a fanoušek vše krátce na to musel poznat díky odchodu Mantase, kterého na dva roky nahradili hned dva noví kytaristé Mike Hickey a Jimmy Clare, kteří s Cronosem a Abaddonem záhy nahráli slabé album „Calm Before The Storm“ z roku 1987. Tato sestava vydržela pouhý rok a došlo na další velké střídání stráží. Odešel totiž Cronos, a naopak se vrátil Mantas, VENOM přijali druhého kytaristu Ala Barnese a za mikrofon se s baskytarou postavil Tony „Demolition Man“ Dolan, mnohým známý pořízek z kapely ATOMKRAFT. V tomto složení vznikla v roce 1989 obstojná deska „Prime Evil“, jenže to už VENOM, kteří byli vždy nejvíce spojováni s obdobím okolo svého žánrového milníku „Black Metal“ z roku 1982, příliš lidí na masivně bující a čím dál rozvětvenější tvrdě metalové scéně nezajímali.

Zpět do roku 1985. Řada fanoušků tehdy zkrátka čekala větší posvícení, namlsána předchozími alby a rovněž také samostatnými, zhoubně hitovými singly, které měly v případě VENOM vždy vyšší potenciál vstřebatelnosti než songy z alb. Singly měly v prvních letech jejich kariéry nepopiratelnou tradici (doporučuji úspěšnou kompilaci „The Singles 80-86´“). Stačí vzpomenout, jaké jednohubky z malých vinylů v roce 1984 předcházely právě zde rozebíranému albu „Possessed“. Ať už šlo o songy „Die Hard“, „Seven Gates Of Hell“, „War Head“ či „Manitou“, vždy se jednalo o svůdné záležitosti, které nepostrádaly niterné kouzlo a originální nápad. 

04.12.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz