Boomer Space

VICIOUS RUMORS - Celebration Decay

Americkou power-metalovou skvadru VICIOUS RUMORS mám už od přelomu osmdesátých a devadesátých let zařazenou mezi kapely, které sice mají ve svých řadách vynikající hudebníky, ale tuhle výhodu nedokáží přetavit ve výraznější úspěch. Pod vedením kytaristy Geoffa Thorpeho patří již dávno mezi zasloužilé pamětníky zlatých časů stylu. Za jejich vrcholnou etapu fungování považuji těch sedm let ohraničených jejich druhou a pátou řadovou deskou, jmenovitě „Digital Dictator“ (1988) a „Mouth Of War“ (1994), v této době se jejich sestava měnila jen sporadicky, alba byla kritickou obcí po zásluze oceňována a vykazovala vynikající kvalitu v rámci zaoceánského speed/power metalu a tak se jejich dopad dal s mírně přivřenýma očima srovnávat s kapelami jako METAL CHURCH. Tento status si však kvintet ze San Francisca nedokázal postupem dalších období udržet. Nemyslím si, že by za to mohla pouze tragická smrt jejich tehdejšího frontmana, skvělého vokalisty Carla Alberta, který zahynul následkem autonehody v roce 1995. VICIOUS RUMORS prostě neměli, zvláště v Evropě, příliš velkou fanouškovskou základnu a po této tragické události zde ztratili navíc i to málo příznivců odhodlaných s nimi vytrvat i v průběhu přetěžkého konce devadesátých let. Geoff Thorpe se tehdy na pár let uvolil k přesunu na post zpívajícího kytaristy, ale brzy, po několika poměrně netradičních albech a jejich nevalném přijetí, shledal, že to asi nebude úplně to pravé. Po roce 2000 následovalo několik alb, na kterých se za mikrofonem vystřídali různí zpěváci, nicméně kapela se již nikdy nedokázala vrátit do zorného pole většinové metalové obce a tak náleží k stálicím, jenž neoplývají příliš velkou nápaditostí svých děl, což samozřejmě souvisí i s nevelkou fanouškovskou základnou. Nadějnou se alespoň trochu jeví poslední, před dvěma měsíci vydaná deska „Celebration Decay“. I když nadějnou? Jak se to vezme. Přejděme k vysvětlení.



S opakovanými poslechy nového alba VICIOUS RUMORS mám velkou radost z toho, že si kapela stále udržuje vysokou instrumentální úroveň a že ctí pravidla stylu z jakého v osmdesátých letech vzešla. Deska oplývá energií a pořádnou porcí metalového řemesla v jeho klasickém provedení. Velmi mě těší projev nováčka za mikrofonem Nicka Courtneyho, který do sestavy naskočil bezprostředně před studiovými pracemi. Jeho hlas má v sobě mladickou svěžest, ale také sílu, která je srovnatelná a v podstatě spřízněná se zpěvem takových legendárních person, jakými jsou Bruce Dickinson, Rob Halford nebo Tim „Ripper“ Owens. Ano, tento mladík je svým hlasovým potenciálem někde na spojnici mezi těmito giganty, což budí do budoucna velké naděje.


Co se týče samotných skladeb je to již horší. Jakkoliv VICIOUS RUMORS dokládají svěže a moderně znějící materiál na poli zaoceánského metalu, nápady aby člověk ze spodních vrstev doloval bagrem. Bohužel se zde ukazuje to, co je již patrné na několika předchozích počinech, a sice, že VICIOUS RUMORS jsou sice výsostnými hudebníky, ale naopak také nejsou moc zajímavými skladateli. Jakkoliv mají metal v krvi a jsou jejich hráčské schopnosti na vysoké úrovni, ve skladbách se tento potenciál zkrátka neprojeví. Ani chytlavostí, zajímavými nápady nebo nějakou písní, co prostě baví a je zapamatovatelná. Jsou možná jednou z mála starých melody / power kapel, která stránku patosu a kýče dokáže stále držet pevně na uzdě, což je úctyhodné, ale má to i opačný efekt, jejich zvyk - nejít posluchači až tolik lacině naproti - způsobuje, že jejich songy jsou si vzájemně dost podobné a postrádají jen trochu výraznější prvky a nápady. Což je myslím, zvláště pro personu Geoffa Thorpea, jenž se jeví nejen jako skvělý instrumentalista, ale také jako srdcař a vytrvalec, ne moc příznivé. „Celebration Decay“ předvádí mistrovskou formu amerického power metalu, takovou, jakou bych od této kapely už možná ani nečekal, co je to však platné, když si po poslechu této desky nevybavíte jediný výrazně světlý moment? Tohle je ukázková prezentace špičkové a moderní power formy, ovšem bez nějaké nadprůměrné a trvale zajímavé skladby. 


06.10.2020Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
06.10.2020 21:41

Stray: Jasně. Vicious prostě od smrti Carla nenatočili tak písňově silný materiál. Třeba Flotsam ho dodali. Na Heathen je zvláštní autorská absence Altuse. Jak by to znělo, kdyby se víc zapojil. Kragen Heathen kompletně převzal. Jo, už dlouho praktikuju Tvůj pohled na hodnocení. Desky za 80 % si "za trest" kupuju:).

 

Stray
06.10.2020 20:45

Pekárek: Jasný, proč ne. HEATHEN nahráli asi slabší desku, než byla ta v roce 2010, ale pořád je to v pohodě. Mě trochu mrzí, že kapela s potenciálem VICIOUS RUMORS, navíc s novým hodně příjemně znějícím zpěvákem, nenahraje lepší skladby. Podle mne maj prostě skladatelsky rezervy.

Prowler: Tak staré DESTRUCTION musíš u mne brát asi s rezervou, to je prostě srdcovka. Jejich alba z nové etapy jsou mě ale o dost vzdálenější. Ty poslední zhruba čtyři bych hodnotil vlastně úplně průměrně.

 

Pekárek
06.10.2020 13:35

Za bodování Heathen si stojím. Že jsem nakonec inklinoval k 80 %, mají na svědomí skladby. Každou si pamatuju. A taky sóla, tam je nezvykle hodně emocí. 70 % je v pohodě, nicméně ta deska je prostě hodně dobrá. Vicious tam nemají ani tak parádní instrumentálku. Doporučuji více poslechů. Ano, Zeuss přitlačil moc, ale zřejmě to tak chtěli. Kytary jsou skutečně masivní. Líto mi je bicích.

 

Prowler80
06.10.2020 13:09

Souhlasím, ale vy všichni jinak máte tendenci dosti nadhodnocovat. Ty jsi třeba dosti nekritický třeba k Destruction. Ale každý má své favority, jimž trochu nadržuje, chápu. :-)

 

Stray
06.10.2020 13:04

Prowler: Pro mne jsou vlastně novinky VICIOUS RUMORS i HEATHEN na srovnatelné úrovni, prostě na 65%, možná slabších 70%, ale já opravdu mnohem raději dávám méně než abych samou korektností přeceňoval, ze zkušenosti vím, že blbě s odstupem měsíců a let působí spíš vysoké hodnocení na nějakou kravinu než naopak a korektňáčků je všude kolem momentálně jako hub po dešti. Svým zvukem a uchopením mě jednoznačně víc lahodí VICIOUS RUMORS než HEATHEN, ale u těch druhých se nové skladby alespoň dají opakovaně poslouchat.:-) P.S. Jinak dobrá práce s tou Hellraiserem, inspektore Šlachto, je to neuvěřitelné.

 

Prowler80
06.10.2020 12:33

Jó, máš pravdu. Naprosto akceptuji.
Já bych ani jednomu z alb F&J mezi lety 1990 - 2005 nedal více jak 70%. Hodně se mi líbilo až The Cold, tam bych šel na 80%.

 

Stray
06.10.2020 12:27

Původně jsem dal 70%, na poslední chvíli to snížil, protože se mě nechtělo dávat tak vysoké hodnocení desce, kde mě v podstatě nepřijde zajímavá skladba ani jedna. ten materiál by se dal vcelku přirovnat k FLOTSAM AND JETSAM z doby 1996-2009, kdy taky zrovna neperlili s posluchačskou vstřícností. Obecně je tam vše skvěle zahráno, zazpíváno, ale na druhou stranu žádná ale naprosto žádná zapamatovatelná skladba. Tak k čemu to? Možná tak do youtuberských předváděček jednotlivých metalových stylů a jejich typických prezentací - tam by tento vzorek US power metalu asi našel uplatnění.

 

Prowler80
06.10.2020 12:22

Hodnotil bych asi mírně výš, ale gros recenze vyjadřuje i můj názor. Většina skladeb opravdu dosti nevýrazných. Zpěvák zajímavej, ve verzích jako by se mu místy zdánlivě hroutila intonace( nejen tím připomíná mladšího Riveru), refrény však následně dává suverénně, zřejmě autorská licence.

 

Hivris
06.10.2020 10:10

Celebration Decay se mi hodně líbí kvůli hlasu Nick Courtneyho. Většinu heavy nebo power metalu neposlouchám kvůli uječenýmu nebo naopak nevýraznýmu zpěvu. Courtney má pro mě ideální barvu hlasu a dostačující rozsah.