VIDEO REACTOR - Nerozsvícené hvězdy hair-metalu - první třetina - (10.)

Po páde devadesátek se všechny styly tak nějak smázli a žádný už nebyl nahoře jako kdysi. Asi je to tak lepší :-) Každopádně v naší české kotlině není moc vyznavačů muziky o které tu (s láskou) bavíme. Pro mladé je to dávno mrtvé a starší buď dávno rezignovali, nebo přešli jinam. Čest nám/vyjímkám.

Hm, škoda (páč Flesh and Blood je lepší deska).:-)

oprava pochopitelně Native Tongue :-)

Přesně ti rozumím. Prostě si vytípávám jen to dle mého silné z každého stylu (dělal jsem to i v případě britpopu). Záleží na tom, kdo jak má ten daný styl v srdci, lidi co primárně glam-metal moc nemusí, ale zas v sobě nemaj přímo odpor, většinou zobnou GUNS N ROSES, DEF LEPPARD možná SKID ROW, MÖTLEY CRÜE a v extrémním případě i POISON a jdou si svou cestou. Já mám ten okruh větší, zhruba 50 kapel, které mám vcelku rád, na druhou stranu se ale neřadím k těm, který by tím byli zaplavený a po celý svůj posluchačský život do sebe hrnuli platíčka street rocku, sleazu, hair metalu, glamu. To si radši zívnu a pustím si třeba PINK FLOYD, QUEENSRŸCHE nebo MONSTER MAGNET, než abych se zabýval padesátou kopií Gilbyho Clarka na jeho třetí sólové desce. Ta změna co proběhla v letech 1991-1994 byla pro očistu nutná, byť se jednalo o zhoršení v tom smyslu, že u kormidla byli tak trochu horší borci, jenže ti pak také odpadli, takže ted jde všechno vlastně správným směrem, nikdo není nahoře, nikdo dole, kdo chce hrát ten hraje, kdo chce poslouchat a kupovat, ten poslouchá a kupuje. PS: OASIS jsou pro mne víc než ROXX GANG!

Chápu to. Když jsme ještě u toho hair/glamu, sleezu, streetu... no prostě povětšinou amerických kapel konce osmdesátých let, jelikož jsem zřejmě jen o pár let mladší než ty (dle Vinkláře:-), vzpomínám ještě na blížící se konec slávy MTV té doby, kdy tam tyto party zcela pravidelně rotovali. Už tam jsem dost přebíral a když to hnutí beru v globálu, vlastně jej moc rád ani nemám podobně jako grunge, který jsem po krátkém okouzlení jednu chvíli bytostně nesnášel, jelikož z užšího profilu vlastně zabil melodickou muziku (dnes však beru že byl moc potřebny/očistý a vyfiltroval zrna od plev). Z celého toho natupírovaného boomu mám rád jen nepatrný vzorek povětšinou alb pozdějších, která měla tento styl jako rámec a do svého repertoáru začlenila blížící se dobu a energii a na těchto nahrávkách nezněla už lacině, nýbrž velmi sofistikovaně. Když uvede pojmy jako 94-Motley C., Still Climbing od popelky, Dog Eat Dog od Warrant, Flesh and Blood od Poison.... což jsou u mne ty pravé klenoty té smrákající se doby, tak mi asi dokonale rozumíš.

Cítím povinnost to ještě dovysvětlit a dát jeden příklad za všechny. V tom jak oceňuji originální DNA se to má asi takhle. Vezmi si AC/DC. To je kapela, která nepotřebuje měnit vlastní recepturu a taky to nedělá, nikdy neuhnuli ze svého, protože maj prostě originální DNA. jsou jedineční. Když uvažuješ nad AC/DC napadá tě vůbec otázka, zdali to je hard rock, heavy metal nebo rock n roll? Nenapadá. Není nutná. Jsou to prostě AC/DC. Jsou to víc AC/DC než aby to byl některej z těch stylů. Tohle je kumšt, tohle dokázat. Oni nemohou za to, že maj desítky a stovky nohsledů, co se je snaží napodobovat. A právě tyhle další kapely jsou většinou pěkná břečka, kapely bez ksichtu, co jedou podle stylovýho mustru danýho AC/DC, nemusím jmenovat. Přesně takhle to mám i s hair metalem, zde bylo pár desítek pozoruhodných věcí, kde každá světu dodala něco ne hair-metalovýho, o to ani tak nešlo, ale něco bytostně svýho, a pak tam bylo několik stovek dalších, který prostě svýho nedodali nic. Takže, to když řeknu, že nemám rád škatulky, tak to neznamená, že si vážím kapel, který hrajou na každé desce jinej styl, styl je nutnej, ale musí z něj být patrný, že mnohem víc je té kapely, než aby byl tak jako všeobecnej, kterej hrajou desítky dalších.

Strayi mluvíš mi z duše. Asi i proto mám nejraději hudbu sedmdesátých let, kde se stylové bariéry naprosto stírali. A od toho se odvíjí i šíře poslouchatelného sortimentu. Už dávno nerozumím těm, kteří jsou půlku života zabudovaní pouze a jen v té své jedné svazující stylové škatulce. Ať už jde o hudebníky, nebo posluchače. O podobných aspektech jsme na Progboardu diskutovali tisíckrát a stále se najdou někteří, jež to nedokáží, nebo nechtějí pochopit či přijmout. Podbně jako zde nefrčí například jazz-rock, folk-rock, nebo jižaniny, na progu se přes prsty koukají na heavy, glam, či street-rock :-) Rozšířený zorný azimut výběru muziky je takřka nekonečný a možnost přehrabování v tolika směrech stává se pro konzumenta nesmírně obohacujícím.

Právě. Mě třeba vadí všeobecně kapely, jejichž největší zájem tkví v dodržování stylových pravidel bez nějaké své nadstavby. Bez DNA. To přeci musí být největší deviza znít jako nikdo jiný a nemuset kvůli tomu ani dělat stylové kotrmelce a splacaniny.

Přesto, že zní Supertramp mnohdy až popově, nejsou vtíraví a kýčovití jako spousta A. O. R. kapel. Zní velmi vzdušně, obzvláště v precizních sborech, tam jsou zatraceně silní. Nedá příliš práce přistoupit na jejich hru. Kdysi když jsem je slyšel poprvé, byl jsem nadšený podobně jako ty.

TOTO mám ve sbírce debut a čtyřku. Špica AOR, pompézní a zároveň přirození, jsou neobyčejní ve svém ranku. Zbytek alb je sice o něco horší, ale to nevadí. Jsou každopádně kapelou s přesahem, co se pohybuje mimo škatulky. Magnum moc nemusím, mám jen provizorně jedno album, to z roku 1987, nejsou zas až tak můj šálek, moc sladký a víc navázaný na hard n heavy. Supertramp jsem před měsícem ještě neslyšel ani jedno album. To se razantně změnilo. Stejně jako u Toto mám rád tu jejich navázanost na pop, hitovost, nesvázanost pravidly rocku, třeba ty hlásky jak od Bee gees nebo všechny ty dechové nástroje, to je přesně ono. Umí hity ale není to jednoduchý. Breakfast In America je nad vším. Pro mne i nad Toto, a dalece nad Journey, Boston, Foreigner...