VIDIEK, WALLBROOK - Praha, Lucerna Music Bar, 25.ledna 2025

„Parom vezmi diskotéky, my máme terchovskú muziku!“ Letošní koncertní sezonu jsem odstartoval netradičně v sobotu. Netradičně myslím kvůli místu. V Lucerna Music Baru jsou pátky a soboty obvykle rezervované pro trsání, ale každé pravidlo má svojí výjimku. Legendární slovenská, dnes už by se dalo říct poprocková, kapela VIDIEK po dlouhé době navštívila Prahu. A protože jsem je přes 20 let naživo neviděl, lístek jsem kupoval už na podzim 2024, hned jak byl koncert oznámen. A taky jsem se obával, že budou rychle fuč a vyprodají se obratem. To se sice nestalo hned, a dle avíza na stránkách kapely pár dnů před koncertem zbývalo ještě asi 100 lupenů, ale tak či onak, výsledkem byla zaplněná Malá Lucerna.

Pro mladší čtenáře (starší si je tipuju budou pamatovat z Trianglu) pár slov o koho se jedná. VIDIEK vzniknul v druhé polovině osmdesátek z kapely VENTIL RG, prezentující se v té době originálním mixem punkrocku, ska, reagge a new wave, s často velice angažovanými texty, které i dnes, po téměř 40 letech, znějí velice aktuálně. VIDIEK převzal i část repertoáru a vydal se více popovějším směrem k mainstreamu. Hned jejich první album „Nechajte si ju“ z roku 1988 byla trefa do černého. V podstatě zlidověl a několik největších hitů z něj zná na Slovensku určitě více lidí, než druhou sloku hymny. A není se čemu divit. Skvělý zvuk, skvělé písně, úderné texty naoko si hrající na přímočaré, až lehce infantilní slogany, ale s hlubokou pointou, nebo odkazy k slovenskému folklóru, to vše působilo téměř jako zjevení. Za téměř 40 let na scéně ale vyprodukovali jen 5 řadových alb. A ani co se týče koncertování se nikdy nepřetrhli. Kamarád hudebník je kdysi v nadsázce nazval „nejlínější slovenskou kapelou“. Každopádně první tři alba – kromě debutu ještě „Vidiek“ (1994) a „3 štyry“ (1997) – jim zajistili nesmrtelnost a neotřesitelnou pozici. A zároveň si svým přístupem vybudovali všeobecnou akceptaci. VIDIEK v devadesátkách poslouchali všichni. Metláci, depešáci, alternativci, rockeři, a pak taky hudebně nevyhraněné mainstreamové publikum. A každý si u nich našel to své. A přesně tak to vypadalo i na koncertu. Vedle mě stáli padesátníci v mikinách ANTHRAX a ARCH ENEMY, kousek od nich uhlazený, slušně oblečený pár. Za nimi mladá děvčata, kterým ještě nebylo ani dvacet. Normální, běžný lidé se tady mísili s alternativně orientovanými jedinci všech generací.

Předkapelou byly pražští WALLBROOK, které jsem neznal a moc mě ani nezaujali. Nevýrazný pop rock, spíš klidnější a pomalejší, který by se asi víc hodil do intimnějšího prostředí. Upřímně jsem vlastně ani nevěděl, co od koncertu čekat. V jaké budou formě, v jaké sestavě teď vlastně hrají? VIDIEK dnes vystupuje jako čtveřice. Z původní sestavy je tam pořád zpěvák Ján Kuric, kytarista Richard Jajcay a skvělý bubeník Ondrej Tomčala. Doplňuje je šikovný mladý baskytarista Martin Klačanský. Klávesy, které zejména v začátcích jejich tvorby hrály velmi důležitou roli a dotvářely ksicht kapely, měly jen ze záznamu. Samozřejmě jsem neočekával, že po více než 20ti letech od posledního setkání budou pořád tak energičtí jako za mlada, přece jen už se věkově pohybují kolem šedesátky. Co se ale nezměnilo, a proč je lidé milovali tehdy, a vlastně i teď, je jejich spontánnost, civilnost a svérázný humor. Už od svého vzniku si budovali vtipnou image jednoduchých vesničanů, dokonce využívali i typická lokální nářečí a v textech určité staré výrazy. Byla to důmyslná hra s cílem poukázat na některá specifika slovenské nátury. Jinak je to ale kapela z předměstí Bratislavy.

Moje hlavní výtka ke koncertu se týká nazvučení. Basa supr, bicí skvělé, zpěv mohl být trochu víc, ale kytaru jsem spíš jen tušil, než reálně slyšel. V klidnějších pasážích občas nějaký tón a motiv ke mně dorazil, ale to bylo vše. Jinak to byl ale veskrze příjemný večer. Špičkový muzikanti, skvělé písně, výborná atmosféra. Začali zlehka, několika pomalejšími skladbami na zahřátí, a pak se sázely už jen hity. Hlavní váha ležela na zmiňovaných prvních třech albech, z novějších zahráli jen singly. A tak mi to i vyhovovalo, poslední dvě alba jsou řekněme nevýrazná. Vše, co je proslavilo, bylo na set listu a fanoušci kapelu masivně podporovali. Několikrát zahráli i split ze dvou nebo tří songů propojených v jeden celek. „Nechajte si ju!“, „Fajčenie škodí zdraviu“, „Nervózna família“, „Nezávisle na počasí“, „Nie je to ľahké“, „Všetko bezhlavé sa rozmnožuje“, to je jen pár z nich. Mě nejvíc potěšil „Slovenský tanec“ a pak můj osobní soundtrack z gymplu, „Rudy & Hilda“. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s největším hitem „Vidiečan“, který i v originále má v sobě zakomponovanou folklórní vložku. Nic nevymýšleli a pozvali si k němu asi 20 členný folklórní soubor. Škoda jen, že nevyužili více potenciál tohoto spojení i v dalších písních. Přídavek „Anglická“, v originále duet s Janou Kirschner, byl důstojnou tečkou. Byl to krásný večer plný vzpomínek, skvělých písní a srdečné atmosféry.

Bohužel se nám na koncertech rozmáhá i jeden nešvar. Možná jsem paranoidní, nebo jen nevrlý, ale já na koncerty chodím kvůli muzice. Když tam výjimečně nejsem sám, tak samozřejmě občas prohodím nějaké slovo i mezi písničkami, ale primárně čumím na kapelu a užívám si hudbu. Poslední dobou mám ale „štěstí“ na páry nebo partičky, které si vyrazili na koncert pokecat. Takže hudba hraje a oni furt melou. A chechtají se. A překřikují se. Když to jde, přesunu se. Ale co dělat, když člověk chytne fakt dobré místo a nechce se přesunout? Zatím se to snažím ignorovat, ale moje trpělivost je též jen téměř nekonečná. Na mojí obranu starého morouse - na tomto koncertě jsem byl s pár přáteli, a aniž bych tohle téma otevíral, oni sami se po skončení stěžovali na to samé.

31.01.2025	Diskuse (2)	Tomáš