VILLE VALO - Neon Noir

40%

Někdejší frontman finských HIM pokračuje v odkazu své zaniklé kapely a potvrzuje, že jejich temně romantizující pseudo-rock byl vždy až po okraj nacpán plytkostí a banalitou. Jeho aktuální nahrávka „Neon Noir“ je stejně slabou deskou, jako kterákoliv z pozdních prací populární finské grupy. Unylý hlas Ville Vala má znovu tu schopnost leckoho dohánět až takřka k zuřivosti. Horší než jeho omezený hlasový rejstřík je zde však naprostá absence skladatelského talentu, neboť posluchač, od člověka spoluzodpovědného za takové hitové skladby z přelomu milénia jako „Join Me In Death“ a „Pretending“, očekává alespoň náznak životodárné energie a jiskry a ta zde opravdu schází. Ne, nikdy jsem nebyl fanouškem HIM, jejich tvorbu jsem vždy sledoval z povzdálí, takže to neberte tak, že by mne jejich tvorba kdysi něco dala, něco co zde dnes není, ale naopak, až na dvě výše zmíněné globální hitovky, jsem je v podstatě vždy bral jako přeceňovaný pózerský artikl uznávaný určitou sortou mladých z přelomu milénia. 

Dalo by se říct, že by s věkem mohl muzikant získávat na nějakém větším skladatelském rozhledu a pevnosti, jenže to opravdu neplatí v tomto případě. Ničeho osvěžujícího se zde totiž nedočkáme a to i kdybychom si to sebevíc přáli. Pardon, tedy pokud za to peckovní a hitové nebudeme počítat zjevně dvě nejnápadnější skladby, co jakž takž jedou, konkrétně titulní „Neon Noir“ a snad ještě na výrazném repetetivním riffu postavenou goth-jízdu „The Foreverlost“, kde určitý náznak chytlavosti s melodickou gradací a spádem k nalezení vlastně je. 

Zbytek alba je nevýrazný a nabízí bezútěšné brodění v bažině z čokoládové polevy rozlité po historickém dláždění. Ta se vám lepí na boty a po chvíli dostává i do ponožek, až tak moc na překážku mě totiž poslech nové desky Ville Vala připadá. V goth světě je jeho odkaz v podstatě obtěžující. Kýčovitý. Supermarketovou šmíru, obyčejnost a jednoduchost zde totiž hledejte za vším. Prodlužování samohlásek (je jedno jestli jde o „uuu“, „eee“ nebo „aaa“) v bůhvíodkud vycucaných refrénech je dotaženo ad absurdum. Pokud si odmyslíme naprosto bezvýraznou hudební složku, pak zbyde jen narcistní temně romantická póza někdejšího idolu řady dívek a žen. Otázkou zůstane, proč podobná hudební alba vůbec vznikají? U frontwoman od THE PRETTY RECKLESS Taylor Momsen je třeba jasné, že v kapele funguje zjevně na základě prezentace svých krásných dlouhých nohou, v jádru té kapely však jinak nenacházím vůbec nic. Valo kdysi vlastně býval obdobným exemplářem, neb post-mileniálně blahobytně vyhlížející velkoměstské gotičky v roztrhaných punčochách s černě namalovanými rtíky sice zářily v jeho přítomnosti nadšením, ale co v té prázdnotě jako bylo možné nalézt dál?

Mám za to, že pokud se v životě hudebníka zájem veřejnosti stáčí více méně spíše na jeho soukromí a způsob života než na to podstatné, tedy jeho hudební práci, dříve nebo později čelíme průseru. Ve všech směrech. Ville Valo, který se nikdy netajil stejně velkou spoustou osobních problémů jako objemem pozitivní sily, jenž mu je dodávána od jeho nejbližších, v kulturní branži zainteresovaných rodiných příslušníků, pro mne nikdy nebyl bůhvíjak zajímavou osobností a tomu také odpovídá můj názor na jeho práci. Fakt, že kdysi působil v kapele, která dodala světu dva opravdu velké hity, vážně ještě neznamená, že ta jeho další tvorba za něco stála. Máme zde tedy rok 2023 a Ville Valo je na své poměrně vychvalované novince stejně špatný, jako byl před dvaceti a více lety.

15.04.2023	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz