VINCE NEIL - Exposed
Nedávno se mě jeden z mých vrstevníků a hudbou podobně „postižený“
kamarád vyptával na tvorbu glam-rockových mohykánu MÖTLEY CRÜE. Za
účelem doporučení některé z jejich nahrávek člověku, jež tvorbu této
kapely nemá zmapovanou ani v nejmenším, mi byla položena otázka, kterou
že to desku této kapely bych označil jako signifikantní a posluchačsky
nejvděčnější. Má odpověď byla jasná a rychlá. Bez sebemenších známek
pochybností jsem vypálil - přece eponymní deska z roku 1994 s Johnem
Corabim. Hned v závěsu na místě druhém jsem uvedl neméně skvělou fošnu
„Saints Of Los Angeles“. Jenže... v jeho tváři se značilo podivení a
úsměv, za kterým hned v vzápětí dodal, že ode mne čekal doporučení na
nějakou starou, klasickou desku z let osmdesátých. Tady ale sloužit
nemohu, odpověděl jsem, tento model mně není zrovna dvakrát po chuti, ale
po krátkém zamyšlení jsem ze sebe vyhrkl, pojem „Exposed“. Kamarád se
podivil a odpověděl - jaký „Exposed“? No „Exposed“, první sólovka Vince
Neila po odchodu od CRÜE. Energická, šťavnatá, lehce metalově kořeněná
jízda, se skvělým zvukem mistra Rona Nevisona a neméně charakteristickou
eruptivní hrou kytaristy Stevea Stevense. Zkrátka, trval jsem na svém a
onu fošnu na místo pofidérních komerčních slátanin kamarádovi vehementně
doporučoval jako Neilův majstrštyk. Hned na druhý den mi s povděkem
napsal, že jí věnoval bedlivý poslech a vzápětí rovněž objednal. I moji
maličkost popadla touha si tento klenot domácí fonotéky připomenout, z
čehož vlastně vzešla tato recenze, kterou právě čtete.
Vince
Neil nikdy nepatřil mezi nějaké vyhlášené zlaté slavíky glam-rockového
hnutí let osmdesátých. Co mu však chybělo v hrdle, to bohatě dohnal svým
charisma, nasazením, sex apealem a nezbytným pózerstvím, které k této
hudbě vždy patřilo. Zajímavá barva a zapamatovatelný akcent nepostrádal,
s technikou a frázováním už to měl chlapec vždy tak trochu na štíru.
Jméno si udělal pochopitelně s domovskými MÖTLEY CRÜE, jejichž první dvě
desky nějaký ten hitík nepostrádají a na tamnější scéně tehdy udělaly
slušný průvan. Avšak alba další jsou jen zředěným čajíčkem nevalné chuti
a chybějícího vlastního ksichtu. Teprve deska ze základní řady poslední, ta před
zpěvákovým Goodbye svým kamarádům, tedy nahrávka „Dr. Feelgood“ z roku 1989,
solidní atraktivitou i kvalitou skutečně disponuje. Po neshodách uvnitř
kapely, předně s šéfem souboru, baskytaristou Nikki Sixxem, Vince odchází a
vzápětí logicky nastupuje na dráhu sólovou.
Ke svému
boku si zve samá zvučná jména tvořená ostřílenými borci z branže.
Největší trumf vynese právě s výše jmenovaným kytarovým všeumělem Steve
Stevensem (na desce nahrál též basové stopy), který se dokáže ladně
pohybovat hned v několika stylových odvětvích a do své hry zapojuje onen
lahodný mix navzájem soupeřících technik. K base si na koncertech
stoupne Robbie Crane (mnohem později RATT) a k bicím usedne Vikki Fox z ENUFF´Z´NUFF. Společně s parádním SWEET-ovským coverem „Set Me Free“ nahrávají
základní jedenáctku skladeb, ze které vzejde hned čtveřice slušných
singlů. Já osobně stavím na vrchol této pomyslné pyramidy nejtvrdší a
nejrychlejší kus desky, ohnivým žárem Cordoby spalující podmanivou jízdu
„The Edge“. Spolu s vynikající baladou „Can´t Change Me“, parádně
spurtujícím otvírákem „Look In Her Eyes“ (v riffech, vyhrávkách i sólech
nelze přeslechnout kytaristovu nespornou genialitu), hitovou a právě s
tvorbou CRÜE podobnou „Sister Of Pain“, technicky vymakanou „Living Is A
Luxury“ a již zmiňovaným cover songem, patří právě tato šestice
mezi zlaté hřeby kolekce z roku 1993. Ani zbytek alba není nikterak
tuctový, ale nevyjmenované skladby za těmy zvýrazněnými přece o malinko
zaostávají.
Na originalitě alba se podepsal stejně jako brilantní výkony jednotlivých protagonistů také tvrdý a dynamický zvuk Rona Nevisona. Spolu s fůrou kvalitních songů, prostých jakékoliv šminkoidní glamové manýry z Neilových mladých let, vznikl soubor skutečně variabilních a dá se tvrdit že i nadčasových písní.
18.03.2021 | Diskuse (78) | Horyna marekdt@seznam.cz |
Stray | 24.03.2021 15:38 |
:-))) Jako introvert jsem na pořádání erbovního festivalu asi špatná osoba, rozhodně by mě Ozzyho style (mít po republice tisíce známých) nadšením nenaplňoval. :-) nikdy jsem se necítil ve své kůži na místech, kde se nacházelo větší množství lidí, kteří si myslí, že mě jakože znaj. |
Louža | 24.03.2021 15:08 |
No jasně. Ale to už je práce. Musíš založit minimálně obal, cd nebo logo kapely. Pro ně to je podle mě ideální tak jak to tam mají. Holt si to kluci už odmakali. Třeba se taky někdy vypíšeme do pozice legend, kdy jedna věta bude víc než celá recenze. Kdy budeš už jen ve stopách Ozzyho přátelsky kynout z pódia v lochotínském amfiteátru v rámci erbovního festivalu pořádného Crazy Diamondem. Festivalu, který konečně nahradí otravnou kotlíkářskou slezinu Porta tím jediným správným hudebně vyladěným rockovým festivalem Strayda. |
Stray | 24.03.2021 13:49 |
Louža: Dobře, pomiňme něčí lenost a samožerství a zároveň připusťme, že je to efektivní řešení situace, v podstatě nic proti těmto kraťasům pokud člověku fakt překáží ta dlouhá psací tvorba a je si jist, že i odběratel na to není zvědav.
|
Louža | 24.03.2021 13:27 |
Nu ano. Myslím to vážně. Vezmi si to. I pojmeš zásadní metalovou myšlenku právě dozrajícív v hloubi tvého metalově vyladěného nevědomí. I tasíš mobil. Křikneš naň myšlenku. Do krabičky. Dáš play. A obrodíš své publikum v tu ránu. Žádný úmorný psaní, žádný shánění obrázků, žádný korektury, žádný dolaďování textu. Jen čistokrevné poslelství. To je panečku vynález. Škoda že jsem na to nepřišel dřív. Samozřejmě to předpokládá jistý kultovní status abys byl vyslyšen, což ale kluci z metalopole maji. Podívej se na Rudiho Ruse, jaká je to legenda, ten už poskytuje rozhovory o Slayer i na žižkovské klinice. Všude už byl. I tam. |
Stray | 22.03.2021 16:35 |
Louža: Super nápad s křičící krabičkou jestli album jo nebo ne? To myslíš vážně? Nemám se tu na to vy...? O jaké atmosféře je v případě toho webu řeč? Žádnou necítím. |
Louža | 22.03.2021 15:46 |
A koho dneska zajímaj recenze? Stejně redaktory MP všichni známe, víme jaký mají vkus a kde bydlí, takže bohatě stačí jejich super nápad s křičící krabičkou z níž vyřvávaj jestli album jó a nebo né... Co potřebuješ víc? Zbytek stránky je tam podle mě už jen tak pro dotvoření atmosféry. |
seventh | 21.03.2021 14:49 |
Pekárek: o tom žádná. Pokud to redakci takto vyhovuje a návštěvnost se vyvíjí podle představ, kdo jsem já, abych mohl soudit ? :-) Přeju jim upřímně všechno nej, minimálně za ty staré časy, kdy jsem tam chodil denně a vždycky se našlo něco, co jsem si rád přečetl. |
Pekárek | 21.03.2021 14:11 |
Pro mě je MP stále v pohodě, na Darthových slovech ovšem něco je. Jde o to, jaké má RIP možnosti, zda tu cílovku zas zajímá méně trendový či méně progresivní metal. Asi mu to nakonec takhle vyhovuje. |
DarthArt | 21.03.2021 13:45 |
Seventh: Jo a za Waltari díky, myslím, že jsme si ten seriál oba užili. |
DarthArt | 21.03.2021 13:38 |
seventh: Tak to je sranda, já tam za sáhodlouhou dobu přečetl taky tenhle jediný článek - Cobra Kai. :) |