VIO-LENCE - Let The World Burn EP

70%

Jestli jsem nějakou thrashmetalovou kapelu z Bay Area zkraje devadesátých let nepobíral, byli to právě VIO-LENCE, jejichž bezútěšný, rychlý a psychotický projev s vypjatým hlasem frontmana Seana Killiana byl pro mne vždy těžko skousnutelným oříškem. Navzdory skutečnosti, že se kapela nakonec prezentovala trojicí poměrně dobře ceněných alb a že z jejích řad pocházeli hned dva členové o pár let později založených megahvězd MACHINE HEAD (jasně že jde o hbitého zběha Roba Flynna, ovšem od roku 2003 také o vůdčí personu VIO-LENCE Phila Demmela), vlastně jsem ani neměl potřebu udělat si na ně trochu čas. I tak je třeba zmínit, že debutové album „Eternal Nightmare“ z roku 1988 je dodnes považované za absolutní klasiku žánru US thrashe. Vlastně se divím, že to VIO-LENCE dali znovu dohromady až nyní, prakticky po téměř třiceti letech nečinnosti a jako jedni z posledních z oné velmi silné generace speed/thrash nářezovek zlatého metalového věku.

V současnosti tedy dochází ke comebacku a VIO-LENCE tvoří vedle původních členů - kytaristy Phila Demmela, zpěváka Seana Killiana a bubeníka Perryho Stricklanda ještě kytarista Bobby Gustafson, jenž v osmdesátých letech platil za tahouna newjerseyských OVERKILL, a baskytarista Christian Olde Wolbers, ten je znám díky dlouholetému působení v řadách FEAR FACTORY. Jak tak právě vydané EP „Let The World Burn“ poslouchám, musím se přiznat, že mne na průzkum starší tvorby úspěšně navnadilo, až je člověku tak nějak líto, že k tomu došlo až nyní. Kapela to však vyřešila pouhým pětipísňovým EP a já zatím opravdu netuším, zdali má někdy v plánu skutečnou dlouhohrající desku. Nové skladby jsou však kvalitně provedené, takže by byla velká škoda nepokračovat.

Pokud se na základě této semknuté a energií nabušené pětipísňové sady dostanu záhy ke starší tvorbě VIO-LENCE a ta mne ve výsledku rovněž chytne, byla by účinnost a smysluplnost návratu stoprocentní, což rozhodně není špatné zjištění. VIO-LENCE vždy platili za thrashmetalový band s jistým uměleckým přesahem a specifickým projevem, který nemusel sednout každému, čemuž vždy pomáhala vynikající instrumentální vybavenost, která se ani letos neměla šanci nikam vytratit. Pětice skladeb tak splňuje přísná kritéria thrashové narubanosti, ale rovněž vládne i specifickým kouzlem metalové hudby pro náročnější posluchače. Řemeslná kvalita se v jejich písních kloubí s nadšeneckou dravostí i uměleckým přesahem a VIO-LENCE ani na moment nepolevují ze své vytýčené cesty.

Skladby jakoby byly součástí nějaké zkázonosné zvukové kakofonie, kde Killianův emocionálně přepjatý hlas s kytarovými party a precizní rytmikou znamenitě souzní, čemuž ve výsledku pomáhají i naprosto vynikající kytarová sóla, která patří k vrcholným okamžikům nových skladeb. To nejlepší a nejdelší je umístěno ve třetí skladbě „Upon Their Cross“, která platí za výkladní skříň aktuální formy VIO-LENCE. Ti svou hudbu uchopili hezky poctivě a postaru a nepřistoupili na žádná moderní zjednodušení. Nejlépe jedoucí vypalovačkou je zřejmě „Gato Negro“, ovšem ani titulní song v závěru EP nezůstává nic dlužen pověsti této, se zvláštní odrůdou thrash metalu zacházející kapely. Teď už nezbývá než doufat ve vznik regulérní řadovky.

19.03.2022	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz