VITACIT - Vzhůru přes oceán

90%

Retro-seriál nám pozvolna končí, dnes jsme totiž na startovním čísle tři od konce a vyzobáváme poslední perly. Ono tedy těch dobrých desek z počátku devadesátých let je pochopitelně více, a za nějakou dobu se k některým z nich zřejmě vrátíme, po více než třiceti recenzích je ale přece jenom potřeba si od tématu na chvíli odpočinout. Asi byste ale právem brblali, kdybychom ještě teď nezmínili kapelu, která stála skoro na začátku toho všeho a zhruba v období 1987–1990 patřila mezi nejzářivější jména na scéně – jasně, jde o pražské heavy metalisty VITACIT !!!

Vařící kaše

Dějiny kapely vezmeme tentokrát fakt jen telegraficky. VITACIT patří mezi seskupení s podobně dinosauří historií jako mají TÖRR nebo ARAKAIN – skupina se původně zformovala v roce 1976 nebo snad ještě dříve, tehdy ovšem samozřejmě ještě nehrála heavy metal. K tomu se probojovala postupně, stejně jako postupně vzrůstal její věhlas, který dosáhl vrcholu na konci osmdesátých let. Za všechny ty roky skupinou prošla celá řada výrazných hudebních osobností (zpěváci Dan Horyna a Ladislav Křížek nebo baskytarista Karel Adam), doba největší slávy se však psala v sestavě Miloš „Dodo“ Doležal (kytara, zpěv), Pavel „Kuře“ Hejč (kytara), Luděk Adámek (basa) a Ivan Polák (bicí). V tomhle složení kapela v roce 1990 natočila debutové album „Vzhůru přes oceán“, které dneska máme v hledáčku.

Ještě předtím se ale na chvilku vraťme do doby socialismu. Na jeho úplném sklonku – v roce 1988 – se do kin dostal na svou dobu celkem odvážný film „Horká kaše“ od režiséra Radovana Urbana. Vznikl v době perestrojky, kdy se už přece jenom smělo trochu poukazovat na odvrácené stránky socialistického „ráje“, takže obsahem snímku je především bezútěšný život na velkosídlišti, kde řádí pochybné násilnické party, socialističtí občané se neustále sichrují, aby si nezadali s mocipány, a naproti tomu odžízkované davy fuckují všechno kolem sebe... a hlavně chodí na koncerty VITACIT!!! Ve filmu tak najdeme spoustu záběrů z hraní, okované ruce hrozičů, opilce s kelímkama, nášivky – zkrátka všechny atributy své doby. Hudba VITACIT sice zaznívá spíš v úryvcích, písniček je ale ve filmu načrtnuto víc než dost a když si vezmeme, že Adámek a spol. v té době neměli venku ani jednu oficiální nahrávku, dostali na stříbrném plátně až neuvěřitelně velký prostor. Zpětně „Horká kaše“ možná nepůsobí zrovna jako vrchol kinematografie, tehdy ale šlo o událost s velkým „U“ a na sedačce v kině se dalo „hrozit“ stejně intenzivně jako v kterémkoli kulturáku. :-) Navíc se dnes lze dostat k neoficiální nahrávce VITACIT, která byla pořízena právě pro film, ale na hudebním nosiči tehdy nevyšla.

V drápech Multisonicu

Nastal rok 1990, konec cenzury, rozmach vydavatelství a toho všeho, co jsme si říkali už stokrát. VITACIT jako jedna z nejpopulárnějších kapel na scéně byli pochopitelně horkým adeptem na album. Tehdy už měli za sebou několik singlů a účast na sampleru „Rockmapa“, navíc sestava disponovala kytarovým virtuózem Milošem Doležalem, který se začínal věnovat i producentské práci, takže se dalo očekávat, že debut VITACIT bude hodně dobrý. Deska se natáčela v ostravském studiu Citron pro firmu Multisonic, a opravdu – je hodně dobrá!

První, co na albu „Vzhůru přes oceán“ člověka práskne do uší, je naprosto brilantní, na svou dobu neskutečně dobrý zvuk! Pravda, VITACIT nehráli žádný undergroundový metal, vycházeli spíš z hard rocku nebo klasičtějšího bigbítu, takže se nemuseli popasovat s nějakými extrémně přebuzenými kytarovými krabičkami nebo vodopády dvoušlapek, ale stejně – takhle dobrý sound měl v československé metalové historii málokdo a v době vydání „Vzhůru přes oceán“ dokonce snad vůbec nikdo. Album tak neskutečně šlape, čímž se volně dostáváme k bodu dvě – z nahrávky je každým pórem cítit, jak mají muzikanti nástroje pevně v rukou a pálí to od boku s naprostým přehledem a jistotou. Rozveďme si to na příkladu Doležala – už tehdy platil za jednoho z nejlepších instrumentalistů u nás a na desce se logicky objevuje spousta jeho technických parádiček a fíglů – vždycky je to ale použito účelně a spíš náznakem, aby byla muzika barevnější. Žádné přehnané frajeření nebo masturbační sóla – skvělé vyhrávky jsou vystavěné na melodiích a drajvu, nikoliv na samoúčelné technice. Dodo prostě nepotřeboval ukazovat, co všechno umí, jeho kvality stejně všichni dávno znali. Ostatní nástroje na albu pracují s podobnou jistotou a například bubeník Ivan Polák byl ve své době považován za špičku v žánru.

Od libida k beznaději

Na co by ale byla vyhranost nebo zvuk, kdyby písničky stály za hovno. U VITACIT to naštěstí ani náhodou neplatí, naopak – muzikantům se podařilo dát dohromady kolekci nezvykle vyrovnaných skladeb, všech na hodně vysoké úrovni. Skoro by se chtělo říct, že co skladba, to hit – za mě je úplně nejlepší titulka „Vzhůru přes oceán“, výborně vystavěná pecka s neskutečným nábojem a jakým si dobyvatelským kouzlem. Stejně vysoko mám skladbu „Loď“, jednu z největších hitovek a snad nejtvrdší skladbu VITACIT vůbec. Tady se naplno projevuje muzikantské mistrovství kapely hned v prvním taktu – tlumená sekvence na začátku skladby neuvěřitelně přesně lícuje, jako by na kytaru hrál stroj. Skladbu to strašlivě nakopává a když se pak ozve Dodův plačtivý zpěv a další skvostné riffy, máte pocit, že jste v metalovém nebi. Vážně památný okamžik! Do party nejlepších bych pak zařadil i kultovní věci jako „Sybila“ a „Zvony“, které obě ve své době spolehlivě znal každý metalista v republice.

Jenže jak říkám, těžko stavět některé skladby nad jiné – perfektně šlapavý „Dragon“ je podobně dobrý jako už jmenované kousky, stejně tak další „Zvěř“, „Lovec lebek“ a „Rebel“. Obešel bych se snad jen bez závěrečné skladby „Beznaděj“, která je vlastně takový jednoduchý rock´n´roll na uvolnění, ale do celé desky mi moc nezapadá. Jo a abychom nezapomněli – do výčtu zbývá ještě úvodní „Libido“, což je kratičká exhibice, kde Dodo přece jen cíleně předvádí pár kytarových technik. Pokud je ale tahle položka hozena hned na začátek alba a má pouze půlminutový hrací čas, je to vlastně vcelku elegantní řešení.

Vzhůru přes oceán

Deska se vážně povedla – vlastně je docela zajímavé postavit vedle sebe už zmiňovaný záznam „Horká kaše“ se „Vzhůru přes oceán“ a koukat, jak moc se VITACIT za ty dva až tři roky skladatelsky posunuli. Spíš zasmát se naopak můžeme nad obalem desky – nevím, jestli šlo o záměr kapely nebo neschopnost firmy, každopádně úkol, vymyslet něco na přebal, byl vyřešen velmi netradičně – nijak! Bílý čtverec s černým logem a názvem desky, vážně zvláštní řešení! Ale možná lepší než nějaká infantilní malůvka, no a bílý list se ve výlohách v záplavě barevných obalů vlastně celkem vyjímal.

Jak už bylo někde na internetu celkem přiléhavě řečeno, poměrně krátce po vydání alba vzal Dodo motto „Vzhůru přes oceán“ doslova a vyrazil sbírat zkušenosti na kytarovou školu do Spojených států amerických. Ještě předtím ale stihl nahrát sólové instrumentální album „My Little World“, které je plné kytarových jízd, trochu něco ve stylu starého Satrianiho. VITACIT se tak ovšem ocitli bez kytaristy, zpěváka i frontmana a museli projít pořádnou reinkarnací. Změna však byla větší, než si kdo dovedl představit a když v roce 1992 u firmy Monitor vyšlo druhé album „Máte se hnout“ plné street rocku, spousta fanoušků to nesla hodně, hodně těžko. Jenže svět se neustále posouval a měnil – i Dodo, když se vrátil z Ameriky, se začal orientovat víc na americkou muziku pouličního střihu. Zažil s ní sice daleko větší úspěchy než souběžně VITACIT, jenže bylo už definitivně jasné, že staré časy se nevrátí a žádné „Vzhůru přes oceán vol. 2“ se konat nebude. Aspoň že tak máme tuhle perfektní jedničku.

27.04.2018	Diskuse (12)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz