VLADIMÍR MIŠÍK - Vteřiny, měsíce a roky

80%

Vladimír Mišík. Legenda. Asi nemá cenu nosit dříví do lesa a popisovat, jak důležitá osobnost z pohledu rockové muziky to je. Já ani nejsem expertem na jeho diskografii a víceméně poslouchám jen jeho aktuální tvorbu, tj. poslední tři alba. Kdoví, možná se časem propracuji i proti proudu času ke starším albům a projektům.

Když v roce 2019 po dlouhých letech vydal svoje comebackové album „Jednou tě potkám“ zaujalo mě, samozřejmě kromě obsahu, i formou. Vzít legendu a propůjčit jí současný zvuk. Spojit zkušenosti a vyzrálost s moderními trendy. Citlivě, smysluplně. Onehdy se to výborně povedlo s Neckářovým albem „Dobrý časy“, kde mu Švejdík s Neuwerthem napsali desku dá se říct na tělo a dopadlo to parádně. U Mišíka je šedou eminencí Petr Ostrouchov, se kterým vytvořili skvěle fungující tým. A ačkoliv Mišík bojuje s věkem a i se zdravotním stavem, jeho tvorba je pořád špičková, plně hodna jeho pozice legendy. „Vteřiny, měsíce a roky“ je primárně písničkové album, velmi civilní, skromné a dělané pro radost. A to je z něj i cítit. Nemá potřebu nikomu nic dokazovat, nikoho přesvědčovat, vyvolávat revoluce. Parta skvělých muzikantů se sejde, vydá ze sebe to nejlepší a stvoří kolekci krásných písní. Písní o životě, každodennosti, o radostech, ale i starostech, o ctnostech, ale i démonech. Textově jsou dvěma hlavními autory sám Mišík a pak jeho generační souputník Michael Žantovský, plus několik dalších zhudebněných básní poskytlo pár dalších autorů. Musím říct, že z této pozdní trojice alb jsem pronikal do toho aktuálního asi nejdéle, ale když jsem konečně ty dveře otevřel, už se mi nechce ven. Vevnitř je totiž útulno, je tady totální pohoda, cítím se bezpečně, nic mi neschází. Pohoda bude nejspíš nejvýstižnější popis desky. Je všude přítomná. V hudební dramaturgii skladeb, v textech i celkovém dojmu, který posluchač z desky vycítí.

Album má skutečně špičkový zvuk. Krystalicky čistý, hřejivě objímající, s možností si vychutnat každý jeden nástroj. Nahrávalo se v SONO, a to v podstatě živě. Ostrouchov jako hlavní skladatel přinesl základní demo snímky, které si ansámbl na místě naposlouchal a pak už se jelo naostro. Základem je jeho kapela BLUE SHADOWS, doplněná o další muzikanty, třeba britský virtuos na pedálovou steel kytaru BJ Cole nebo americký perkusionista Michito Sánchez. Ego jednotlivců ale bylo absolutně pod kontrolou, a místo technické exhibice a předvádění všichni pracovali pro tým. Aranže a i mix samotný míří k tomu samému cíli. Svatým grálem je písnička jako celek, atmosféra, vyznění. Ne jednotlivé sólo, ne souboj o dominantní pozici v mixu. Ale díky tomu, že kapela byla skutečně velká (10ti členná) a pestrá, je album zvukově luxusně „plnotučné“. Můžeme slyšet spoustu zajímavých podnětů, zvuků, segmentů, nenápadných detailů, které dokážou i relativně jednoduché písničky posunout do nových zážitkových dimenzí. Důležitou roli v tom sehrává i překvapivě dobrá hlasová forma samotného Mišíka, který svoje party odzpíval bez nejmenšího zaváhání. Jeho typické frázování je poznávacím znamením otisknutým do všech písní.

Dramaturgicky se tu pohybujeme v dimenzích písničkářství dochucovaného někdy lehce víc rockovým směrem, jindy bluesovým, dokonce i reagge a ska na nás ze dvou songů vykoukne. Zejména steel kytara se svým typickým a nepřeslechnutelným zvukem skladbám dodává nádech vyklidněného jižanského rocku nebo americany, jako třeba v otvíráku „Tak dobře“. Vynikající „Ulici bičuje déšť“ pak díky zapojení hammondek a ženskému vokálu směřuje až někam do soulových vod. Odlehčené milé „Blues o nemocnici“ krásně demonstruje pozitivitu Mišíka, který i takto vážné téma dokáže podat téměř humorně. Opět nám servíruje i několik jeho typických přízemních songů ze života starého rockera, kde se hodně paří a popírá věk. „Neodcházej naštvaná“, „Okno v paměti“ nebo „Destiláty“ jsou mrazivě upřímné. V kontrastu s tím jsou pak hloubavější, poetické skladby jako titulní „Vteřiny, měsíce a roky“ nebo tesklivá „Nocí bloudí stíny“. Vynikající je „Metál“, vracející se k Mišíkovu státnímu vyznamenání, vtipně glosující celou událost v širších souvislostech. Spojení Mišík – Ostrouchov prostě funguje. Aniž bych se jakkoliv chtěl dotknout fanoušků starší bigbítové tvorby autora, aktuální poloha, zejména díky skvělému zvuku a modernímu pojetí písničkářství, dokonale vystihuje ducha doby a i samotného Mišíka. Nijak se s ním nemanipuluje, nestaví se do pro něj nepřirozených poloh. Naopak, našli nové výrazivo, ve kterém dokáže excelovat, ve kterém zní absolutně přirozeně, uvěřitelně a baví.

Album nabídne 15 skladeb na ploše 60ti minut. Možná se mohli 2-3 skladby ubrat, ale na druhou stranu, které? Je to velice vyrovnaný materiál, tady se vata nenosí. A dělat kompromisy jen proto, že v dnešní době lidi „nemají čas“, nebo „nedokážou udržet pozornost“? Tohle není muzika pro Tik-Tok. Já si tu hodinku na podobně skvělá alba vždy rád vyčlením, stojí mi to za to. Zejména když už Mišík nekoncertuje a tohle tak zůstává jedinou alternativou, jak si ho můžeme poslechnout.

27.02.2025	Diskuse (1)	Tomáš