VOIVOD - Synchro Anarchy

90%

Před kanadskými dobrodruhy VOIVOD je třeba smeknout. Nevybavuji si totiž jinou kapelu, která by za sebou měla takřka čtyřicet let působení na scéně, během kterých si vybudovala své zcela originální zvukové a výrazové prostředí, dalece ji oddělující od zbytku světa, aby během těch let vytvořila patnáct řadových alb a ještě ke všemu na posledních z nich potvrzovala nápaditost, energii a invenci srovnatelnou s jejich nejúspěšnějšími díly. VOIVOD se vždy nacházeli natolik vzdáleni konformnímu prostředí běžných rockových a metalových bandů, až člověku nezbývalo než se zkrátka divit té jejich fantasii, touze po jejím zhudebnění a prostě jim fandit. V patnácti letech, na prahu poslední desetiletky dvacátého století, jsem jim sice moc nerozuměl, ale měl jsem spoustu času jejich směr pochopit. Dnes si alba VOIVOD užívám.

Bezprostředně po smrti kytaristy Piggyho (v roce 2005) jsem netušil, jak moc jejich hudba ještě promluví do povědomí fanoušků progresivního metalu. Myslel jsem si tehdy, že je to jejich konec, že nikdo podobný nemůže hlavního kreativce jejich soundu nahradit. Mýlil jsem se. Objevení kytaristy Daniela Mongraina alias Chewyho, jenž bezproblému zapadl do soukolí a dokonale navázal na odkaz svého předchůdce, znamenalo zásadní zlom v životě kanadské jednotky. Alba „Target Earth“ a „The Wake“ byla prostě fantastická a nejenže vrátila hudbě VOIVOD její někdejší chladně futuristický lesk, ale byla schopná jejich odkaz obohatit novými nápady. Letos se tato alba dočkala zdařilého pokračování. Už od úvodních tónů novinky „Synchro Anarchy“ je mě jasné, že Kanaďané ve své nové etapě do třetice neminuli cíl a jejich projektil rozrazil stěny kovového sarkofágu na jeho cestě patnáctou vesmírnou dimenzí cyber prostoru.

Myslím si, že čtveřice snad nemohla vymyslet vhodnější název pro své nové album, než je právě „Synchro Anarchy“. Na jednu stranu v sobě ukrývá nepřeberné množství entusiasmu, svobodomyslnosti a radosti z tvoření, z jiného úhlu pohledu je nám však jasné, že všechen ten neposedný hlomoz, nástrojové zurčení, či kataklysmatické beaty a jejich chladné ozvěny, mají své pevné místo v onom zvukovém organismu jejich futuristického světa. Kapela dnes hledí do tváře své podstaty z hodně velké blízkosti, jakkoliv titul jejich opusu magnum z konce osmdesátých let „Nothingface“ už zdobí patina nekonečných věků, uznání fajnšmekrů i význačných pověřených. Být v případě novinky jejich oddaným posluchačem, znamená pro mne cítit onen skutečný apetit po nové výpravě do jejich světa, logicky se zastavit, vypnout vnímání všeho ostatního a soustředit se výhradně na jejich hudbu. Nechat se unášet tím proudem fantasie a žasnout nad ní. Tohle odpojení má zkrátka něco do sebe - teď ne, sorry, odpojil jsem se. Říkáte, že jsem usnul? Ale kdeže, to se vám jenom zdá - a to si člověk nemusí lehat do hibernátoru. Když posloucháte VOIVOD, není zde prostor na cokoliv jiného.

Už od prvních tónů všichni vědí, že máme co dělat s další porcí neuvěřitelného a nebanálního světa VOIVOD ovlivněného kybernetickými interiéry. Nebo že by exteriéry? Kdo ví? S pádem do nekonečné kosmické šachty v „Paranormalium“ jste si vědomi, že VOIVOD už dekádu vlastní takřka životní formu. Někdy působí jemněji než v dávných dobách, a svou rockovou prezentaci posunují skrz abstraktní vize, zálibu ve sci-fi literatuře a technologické evoluci, jindy tvorbu ženou na hranici progresivního přetlaku. Novinka má stejně blízko k blouznění surrealistického rocku „Angel Rat“ jako k dokonalému mimožánrovému progresu „The Outer Limits“. Jsem přesvědčen, že VOIVOD od roku 2012 prožívají svou druhou etapu vrcholu, ta první vedla jejich příběh mezi letopočty 1987 a 1993, kdy se zrodilo pod jejich měnícími se logy to nejdůležitější. Kde jsem to tedy skončil? Už vím. Sedíte zkrátka v křesle a s proudem hudebního dobrodružství se vzdalujete reálné bdělosti. Pohyb mezi snem a realitou se začíná jaksi slévat. Záhy přistáváte v multidimenzionálním velkoměstě za zvuků titulní „Synchro Anarchy“, jakési cyberpunkově progresivistické symfonie, nabízející vám Gibsonovsko-Miévillovský lunapark výjevů.

Ležérně odprezentované vokální party kanadského „Lábuse“ Denise Belangera alias Snakea budiž protipólem k jejich namotivované instrumentaci. I onen kontrast mezi uzívaným antihrdinou a rychlým světem kybernetické evoluce, jenž inspiroval mozek hlavního strůjce tvorby VOIVOD bubeníka Michaela Langevina alias Awaye, vytváří zajímavou atmosféru jejich děl už od osmdesátých let. To nejlepší co novinka nabízí je k slyšení zřejmě ve skladbě „Planet Eaters“, která představuje určitý flagboat desky, jenž celá jinak funguje jako strukturovaný organismus, utvářený celou řadou prapodivných, i když neopomenutelných složek. Stejně jako v případě minulého alba „The Wake“ dostáváme letos velmi zdařilou a svěží porci VOIVOD, nesoucí známky prvotřídní kvality.

28.02.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz