VOIVOD - The Wake

100%

Je obdivuhodné, jakým způsobem kanadští vizionáři dnes zrají. Ani jejich nejnovější počiny totiž nenesou žádné stopy opotřebovanosti a přichází vždy s vrcholně progresivní formou. VOIVOD si zkrátka jedou všechno po svém (stranou hlavního proudu) a nezajímají se o to, co kde náhodou letí. Umělecké hledisko jejich produkcí je pro ně zkrátka zásadní a oni, posíleni pětatřiceti lety muzikantské práce, mají natolik velký nadhled, že nikdy nedopustí zaváhání nebo přešlapování na místě. V každém svém okamžiku značí novinka „The Wake“ další skvělé album. Je pravda, že kapela pro tentokrát více tíhne k prog-rocku a s jejich klasickým cyber-thrashem se ve zvuku dost často mísí struktury příznačné právě pro rockové progresivisty a new wave pionýry. Faktem je, že před šesti lety (s příchodem kytaristy Daniela Morgraina) chytili druhý dech. A musím říct, že slavnost nekončí, protože s každým okamžikem této novinky potvrzují další zajímavý směr své nápadité skladatelské stránky. Vždyť která metalová kapela si dokáže udržet vývoj a osobitost po tak dlouhou dobu? VOIVOD jsou navíc schopni do své hudby fikaně zapasovat jemné inspirace z tvorby např.KING CRIMSON. Jako zářný příklad může sloužit vymazlená palba „The End Of Dormancy“, zde díky pochodovému rázu svého úvodu skladba osciluje na hranici chladného cyber-rocku a new wave bláznivin a přesto všechno v sobě udržuje neskutečně horoucí jádro, což se brzy projeví na té skoro až divadelní katarzi, do které se song vyvine.

Už při pohledu na obal trochu zatrne. Skvělý bubeník, šéf kapely a její mozek, ale také fanoušek sci-fi a znamenitý kreslíř Michael Langevin, zjevně zmítán nočními můrami a posléze postaven na nohy hrstěmi antidepresiv, vykreslil letos na cover novinky skutečně „hnusnou partu“, teď nenarážím na lídry proti-liberálních proudů v české politice, jak by si mohl někdo domýšlet, ale na bytosti jim podobné, tedy onu čtveřici prapodivných duchů hledících z krvavě rudé obálky nového alba, která upoutá výrazně černými a trhaně vedenými konturami. Obrázkové složce však odpovídá i jedovatý obsah. Kanaďané už za svou dlouhou kariéru přišli s lecčím, mnohokrát se jejich album zařadilo mezi to úplně nejzajímavější, co daný rok na světové scéně vyšlo, ale letos to platí obzvlášť. Nejenže materiál snese srovnání s největšími milníky jejich diskografie (a že jich v celkovém součtu je), ale působí jako sebejistý, do detailu propracovaný debut nějaké mladé, nápady nabušené prog-metalové partičky, která se v následujících letech chystá dostat scénu pod palec.

Psychotický ráz nahrávky je opět všudypřítomný a s hlasem Denise Belangera alias Snakea se do zvuku VOIVOD vždy dostane pořádná dávka takové té art-punkové vyšinutosti. Jenže deska neztrácí ani muzikantskou preciznost a hlavně nápaditost. Skladby v sobě s neuvěřitelnou samozřejmostí kloubí ostré riffové výpady se skoro až snovou a rozvláčnělou atmosférou, ve které vynikají právě hladivě rockové party nového kytaristy Chewyho. Komplikovanost skladeb však v žádném případě nepřebíjí plynulý tok poslechu a kapela tak akorát vyvažuje tah na branku a poslechovou atraktivitu se složkou pro fajnšmekry a náročnější posluchače. Song jako „Event Horizon“ asi nejvíc osloví všemožné progresivisty, naopak třeba takové výpady jako „Obsolete Beings“ či „Orb Confusion“ potěší především thrashovější fans starých VOIVOD z konce osmdesátých let, přičemž je poznat, že nyní kapela dosahuje ještě preciznější aranžerské práce a ve výsledku si dokáže se songy vyhrát. Album vlastně, díky své rockovější podstatě, má nejblíže k nahrávce „The Outer Limits“ z roku 1993 a já mám z té momentální pestrosti jejich nového materiálu ohromnou radost, tak třeba dokonalé hyperprostorové čarování v „Iconspiracy“, kde nejen Chewyho kytara dotahuje koncept k dokonalosti, ale mnohdy se dostane i na teskně vyznívající symfonické aranže a „sláčiky“.

Kdo čekal pokračování formy z „Target Earth“, desky vskutku pozoruhodné, která vrátila kanadským VOIVOD kovový lesk dávných epoch, ten nejen že musí být z „The Wake“ ve všech směrech nadšen, ale navíc pociťuje doslova přívaly té na nápady bohaté nadstavby, kterou jsou zdejší skladby prostoupeny. Tak třeba když dáte šanci druhému singlu „Always Moving“, budete mít na ploše pěti minut možnost vychutnat si tu neuvěřitelnou pestrost a skladatelskou dokonalost, neboť se skrze ostrý thrashový riffing jakoby samo sebou přenesete do zcela jiných teritorií naplněných  halucinační atmosférou a to prostřednictvím blouznivých art-rockových pasáží, aby jste měli po návratu z té několika minutové výpravy pocit jako po obletění půlky vesmíru. Nebo když v závěrečné dvanáctiminutové suitě „Sonic Mycelium“, platící zde jako celý koncept shrnující overtura, jsou dokonce použity party smyčcových nástrojů. Kanaďané tedy znovu nezklamali a přišli s další vynikající nahrávkou. Se superlativy zde není možné šetřit – VOIVOD jsou dnes totiž velmi blízko absolutnímu vrcholu!

24.09.2018	Diskuse (31)	Stray janpibal@crazydiamond.cz