VOLA - Applause Of A Distant Crowd

90%

Počátkem letošního roku zachvátila mojí posluchačkou kulturu opětovná, intenzivní posedlost djentová, jež po sobě zanechala jeden příjemný objev v podobě dánské formace VOLA. Tato svoji kroniku začala psát v roce 2006 a současný kytarista a zpěvák Asger Mygind tam vzpomíná na legendy OPETH a PORCUPINE TREE, které v něm zasely semínko muzikanta klíčící ve sklepě rodičů, jeho první zkušebně na kodaňském předměstí, kde začal jamovat s podobně naladěnými spolužáky ze střední školy. Svého času pětice nadšenců na své hudební dráze nijak nespěchala, přes epíčka „Homesick Machine“ a „Monsters“ postupně pilovala vyznění, tak aby v roce 2015, už jako čtveřice, debutovala, pouze v digitálním formátu, s dlouhohrající kolekcí „Inmazes“. Několik měsíců po emisi se její obsah zalíbil holandskému labelu Mascot Records natolik, že „Inmazes“ následně vydal na krásných standardních nosičích a pod svými křídly přinesl i novinku „Applause Of A Distant Crowd“.

Je prakticky prokázané, že jakákoliv djentová partička musela více či méně píti vína z kalichu svátosti švédských technokratů MESHUGGAH. Jejich typické vysekávání disharmonií a polyrytmů je stále jakousi tenkou červenou nití protkávající hudební struktury kompozic tohoto žánru. Nicméně tam kde se kazatelé MESHUGGAH během třiceti let téměř nedokázali vymanit ze studených, ale i božských, strojových atmosfér, tak tam soubory jako PERIPHERY, TESSERACT, SIKTH nebo už neexistující TEXTURES, kolikrát až s prstem v nose, atraktivně kombinují celou škálu svěžích hudebních poloh. A tento smělý vývoj hudebních doktrín svých mistrů mě na zmiňovaných pionýrech, mezi které VOLA se svým soundem určitě patří, neustále přitahuje.

„Applause Of A Distant Crowd“ vplétá do dostatečně silné metalové pavučiny kvanta nesmírně uvolněných melodií a lehkonohých hudebních motivů, které svou rozmanitostí drží posluchače v napětí až do svých posledních okamžiků, kdy tento opus doslova žadoní o další a další protočení. Album ctí harmonie v ozvěnách mírných disharmonií a nenásilně nabízí rockové, ba i popové nálady, při kterých ale nikdy nepochybujete o tom, že posloucháte vyzrálou metalovou kapelu. Dánové se od svých výše zmiňovaných inspiračních zdrojů velmi dobře naučili budovat hudební atmosféry a sami už podruhé utvrzují, že je dokáží generovat svojí naprosto strhující noblesou.

Už dlouho jsem si nezatřásl hlavou při pouhém poslechu kláves, tak mocně, jako při kadenčním násypu v „Ghosts“. Nevím kde šikovný kladko tepec Martin Werner tento zajisté letitý riff vyhrabal a upravil k obrazu svému, ale myslím, že to není pro další studium aktuální látky zas tak důležité. Ta oprášená historičnost rozhodně není vůbec na škodu a vlastně vám připomene, co všechno už máte jako posluchač ve středním věku za sebou. Teď tu však před vámi stojí minimálně o generaci mladší kapela a všechny tyhle kapičky vzpomínek z rock-popových horeček sedmdesátých, osmdesátých let transformuje v těžkém progovém gardu, navíc pro posluchače ve značně návykových variacích. A právě klávesy jsou na nahrávce hodně slyšet, na druhou stranu umí i hodně naslouchat potřebám dalších instrumentů, tak aby společně daly průchody gejzírům skutečně nádherných melodik. Obávám se, že by jistému do sebe teatrálně zasněnému Jordanu Rudessovi mohly při konzumaci takto nádherně vystavěných muzikantských symbióz vypadat barevné fousky z jeho bradky.

Pestré rockové polohy Mygindova vokálního rejstříku už jenom dodávají skladbám dalšího lesku a jsou příjemným průvodcem na této vzrušující dvaačtyřiceti minutové expedici. Asger není žádný silový pěvec, jeho hlasové odstíny nejsou ničím zvláštní, stejně tak jeho rozsah, ale své schopnosti využívá s maximálním citem a efektem, vždy pro dobro celku, no a jeho decentní recitace, například ve „We Are Thin Air“ nebo „Still“, tedy v písních, které jsou nabuzené klávesami a feelingem à la new-wave ikona TEARS FOR FEARS, opravdu dýchají. VOLA je v první řadě týmová práce a týmové vyznění. Po tvůrčí stránce je kvarteto svým způsobem nesvázané třeba jako Devin Townsend, avšak na rozdíl od holohlavého šílence mají u Dánů ve studiu velmi dobře nastavené pojistky, které nedovolí přepalovat nápady v absurdní prog-metalové teátry. Opravdu se nebojím mlaďochům napařit téměř maximální hodnocení, protože jsem z jejich hudební tvorby opět zcela upřímně nadšen.

30.10.2018	Diskuse (4)	Subeer jirikubis1975@gmail.com