VOLA, CHARLOTTE WESSELS, THE INTERSPHERE - Praha, Meet Factory, 13. listopadu 2024

Ve stejný den, kdy do žižkovské Akropole zavítali THE DEAD DAISIES, se na druhé straně Prahy konal jiný zajímavý koncert. Při zjištění termínové shody mě překvapilo, že pro mě v tu dobu neznámá dánská kapela míří do sálu pro 1000 lidí, zatímco kopretiny „jen“ do 700kové Akropole. A vzbudilo to u mne zvědavost, která se následně promítla v naposlouchávání muziky od chlapců z Kodaně a i v následnou návštěvu jejich (povedeného) koncertu. Nebyla to velká práce. VOLA má za sebou čtyři desky, z nichž první vyšla v roce 2015 a poslední letos, takže jsem se při přípravě koncertu tolik nezpotil. Celý ten večer u Smícháče byl oslavou progresivního rocku/metalu v jeho spíš písňové, uvolněné a nenásilné formě.

Jako první dostali svou půlhodinku čtyři kluci z THE INTERSPHERE, kteří sice působí jako nadějní mladíčci, ale ve skutečnosti sahají kořeny téhle německé skupiny až do roku 2005 a mají za sebou už šest alb. Těžko říct, proč to zatím moc daleko nedotáhli, protože se na pódiu vyznačují slušným nasazením a hrají příjemný alternativní rock/metal se zapamatovatelnými melodiemi. Stylově se blížili hlavním hvězdám večera a stejně jako Dánové ukázali, že i když je něco označováno nálepkou „progresivní“, nemusí se jednat ani o avantgardu ani o technickou samohonku. Meet Factory bylo už od začátku slušně zaplněné a publikum jejich produkci přivítalo s pozitivní zvědavostí.

Já jsem byl zvědavější na druhého vystupujícího, Charlotte Wessels. Sedmatřicetiletá Nizozemka, která byla sedmnáct let frontwomankou poměrně známé pop-metalové skupiny DELAIN, se kterými jsem ji viděl těsně před covidem ve vyprodané Akropoli. Během covidu ale z kapely postupně odešli všichni až na principála Martijna Westerholta, a to včetně Charlotte, která byla pro mnohé tou hlavní tváří skupiny. Když tak člověk poslouchá její novinku, je vlastně překvapen, že se na sólovou dráhu tahle talentovaná Nizozemka nevydala už dřív. Jako skladatelka je nejen neuvěřitelně plodná (jde už o její třetí desku od roku 2021), ale také kvalitní. Všech osm skladeb, které toho večera z novinky na Smíchově zazněly, má švih, šťávu a osobitost. Hudba, kterou se dnes pohledná zpěvačka prezentuje, je hooodně vzdálená od DELAIN, kteří jsou „jen“ docela dobrou pop-metalovou kapelou. Naopak Charlotte se vydala na cestu sice eklektické, přesto osobité a originální tvorby, které je ona ústřední postavou. 

Široká paleta barev připomene tu šanson, tam death metal, onde shoegaze nebo dokonce gospel. Výrazově se tu mihnou interpreti jako Leonard Cohen, Alanis Morissette, Sinéad O´Connor nebo Dolores O´Riordan. Celé to přesto drží dobře pohromadě a výsledkem je jedno z těch nejzajímavějších alb letošního roku. Charlotte s doprovodnou kapelou to dokáže navíc dobře prodat živě, a dokonce navodit až přátelsky intimní vztah s publikem, které na začátku reagovalo jen průměrně, ale postupem času si ho zpěvačka stále víc a víc získávala na svou stranu, až jí lidé na konci doslova žrali z ruky. Těžko říct, kdo se v téhle bytosti vlastně skrývá, zda femme fatale, nebo hodná holka, což jsou dva extrémy poloh, mezi nimiž se pohybovala. Pravděpodobně obojí… Přede mnou pařil asi šedesátiletý chlapík a já si říkal – to je ono, přesně takhle to má být. Vše spělo k vrcholu, kterým byla píseň „Exorcism“, kde podala zpěvačka svůj nejlepší výkon, včetně překvapivého a opakovaného growlu. Celý koncert byl navíc bez jakýchkoliv doprovodných vokálů z pásku. Jen tak dál.

Tohle bude těžké překonat, říkal jsem si, ale přesto se tomu VOLA minimálně vyrovnala. Dánové měli bezvadný, takřka dokonalý zvuk a v kombinaci se spolehlivými instrumentálními výkony a bezchybným vokálním projevem frontmana/kytaristy Asgera Myginda vyšvihli koncert, který se svou zvukovou kvalitou prakticky vyrovnal poslechu z pásku. Hudebně tahle parta stojí na kombinaci alternativního artového rocku/metalu podpořeného elektronikou a djentovými rytmy. I přes tato ozvláštnění se ale jejich tvorba vyznačuje důrazem na tradiční písňovou formu, kde hraje ústřední roli silná melodie. Pokud se běžný posluchač nesoustředí, nemusí ani hrátky s rytmy a tóninami vnímat – tak přímočaře občas jejich songy působí. Hodně se ten večer hrálo z kvalitní novinky, která je o něco něžnější než dřívější desky a ze které naživo vynikly jak singly „Cannibal“, „Paper Wolf“ a „Break My Lying Tongue“, tak jemné „I Don´t Know How We Got Here“, „We Will Not Disband“ a „Glass Mannequin“, kterými se začínalo. Celkově mě možná překvapivě bavila více první polovina koncertu, která obsahovala menší počet hitovek i méně písní, které se mi v posledních měsících otáčely doma. První půle ale měla chvílemi až magickou atmosféru dokonalého zvukového a atmosférického zážitku dotvářeného jemně vystavěnou a výborně vyladěnou světelnou show. Ta byla založená na rozmyslném používání lamp, ledkových tyčí a sem tam i nějakého laserového paprsku a dokázala, že i na malém pódiu se dá udělat velká vizuální paráda. 

Z letošních koncertů mi to hudebně i obrazově nejvíc připomínalo únorové TESSERACT. Publikum bylo nadšené a hypnotizované a koncert výborný. Ad publikum – bylo jiné, než na jaké jsem na metalu zvyklý. Výrazně vyšší podíl žen, krátkých vlasů i běžného oblečení. Lidé se také chovali trochu jinak. Při pokusu o založení mosh-pitu se před pódiem málem strhla rvačka (moshpit nakonec vzniknul), protože zjevně několik chlapíků vůbec nechápalo, že do nich ti ostatní nestrkají jen tak, protože jsou agresivní nebo opilí. Já si při téhle scénce dal ruce mimoděk za hlavu a chvilku přemýšlel, zda mám jít od sebe „diskutující“ už odtrhnout, nebo ještě počkám, jestli to nevyřeší sami. V tu chvíli mi jakási dívka zaklepala na rameno a poprosila mě, zda bych nedal ty ruce dolů, protože přes ně špatně vidí. Prostě trochu jiný koncert…

24.11.2024	Diskuse (0)	Gazďa