VOLA - Friend Of The Phantom

70%

Dánští VOLA nahráli svou čtvrtou řadovou desku „Friend Of the Phantom“ a jasně s ní dokazují, že i moderní rocková hudba se dá dělat se spoustou melodických motivů. Je to znovu takové miloučké, čisté, únosně chladivé album, které rozvíjí vše, co kapela poskládaná okolo zpívajícího kytaristy Asgera Miginda reprezentovala i na třech předchozích dílech. Silnou stránkou VOLA je znovu technická vyspělost a čistota provedení, kdy se nad djentovými motivy, strojově seštelovanými groovy a plnokrevnou riffovou masou, bude dost možná rozplývat ona intelektuálnější část metalového spektra, slabší pak fakt, že všeobecně těmhle snílkovsky vyznívajícím kapelám chybí ono hlubší autentické pižmo, které, dle mého, většinou vyvěralo spíše z prasáckosti. A tohle je, spolu s bandy jako třeba LEPROUS, snad ta nejmíň prasácká kapela na světě, a to z pozice nezávislého pozorovatele nemyslím vůbec předsudečně, natož pak negativně.

Kladem nových skladeb se může stát skutečnost, že se v nich s gradací neotálí a ony songy najíždění do nosných motivů poměrně přímočaře. Tam ,kde si dříve kapela dopřála nějaký ten čas na budování atmosféry, dnes sází především na chytlavý spád, což je patrné již od úvodního majáku „Cannibal“, prostoupeného typicky nadějeplným hlasovým projevem ve vanilkových oblacích lítajícího Asgera Myginda, z toho vyplývající bytelnou melodickou klenbou, ale také nepatrným příspěvkem hostujícího Anderse Fridéna z IN FLAMES. Ať už kapela pokračuje hymnami v podobném duchu, nebo dává přednost intimnějším a zklidněně vyznívajícím songům, prakticky se po celé album drží svého zajetého výrazu, který je tak trochu djent, trochu nu-metal, a taky trochu elektro-wave či rocková alternativa. Celkově bych tu hudbu nazval poměrně hitově koncipovaným progresivním rockem, vyfiltrovaným poplatně dnešní době, kdy má dost lidí zkrátka málo času na to se u něčeho delší dobu zapéct.

Stejně jako tomu bylo u předchozích tří alb, i novinka platí za moderně vyznívající a po všech stránkách vypulírované dílo, kde se nachází dost songů s vysoce chytlavým potenciálem. Ať už zmíním nosný šlágr „We Will Not Disband“, křehkou „Glass Mannequin“, všudypřítomnými synťáky Martina Wernera prostoupenou „Bleed Out“, či další vkusně vystavěné hitové monstrum „Paper Wolf“, vždy dostaneme perfekcionisticky vystavěný song, poplatný aktuálním zvukovým možnostem i trendům. Lákavě se jeví i propojení mezi neživotnými umělými zvuky a pulzující rockovou masou, stejně jako spojení futuristického vizionářství s retrem tíhnoucím k připomenutí synthy osmdesátek. Když kapela zvolní, na kouzlu jí to vlastně ani moc neubírá. Rozhodně se špatně nejeví ani ony intimnější kousky jako „Break My Lying Tongue“ nebo „I Don´t Know How We Got Here“. Já však dávám přednost netradičně vedenému riffovému bouření „Hollow Kid“, skrze které se VOLA dotkla vzácného prvku nezaměnitelnosti.

Všechny tři předchozí desky Dánů vlastním, ale v době poslechu novinky jsem si je nepustil. Soustředil jsem se především na nové album. Neměl jsem tudíž čas si urovnat názor na vývoj kapely. Netuším tedy, zdali se Dánové na své cestě vyvíjejí k mé spokojenosti či nikoliv, spíše předpokládám, že jde o konsolidaci stávajícího, dost možná navýšení přímočarosti a melodiky, ale ve výsledku jde spíše o detaily, které cizelují před lety již vyřčené. Za mne znovu zdařilá, avšak dost možná méně hlubší práce než v případě předchůdců.

27.11.2024	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz