VOLBEAT - Seal The Deal And Let´s Boogie

50%

Úspěšná dánská kapela VOLBEAT si to nedělá složité. Převařuje svůj chlapácký bigbeat ze stále stejných ingrediencí a jejich fanouškovská základna i navzdory tomu pouze a jenom roste. U předchozích dvou alb jsem v jejich chytlavé hudbě nalezl zalíbení i já, ale zatímco tehdy to celé na mne fungovalo, snad kvůli zajímavějším a méně provařeným momentům, snad kvůli větší různorodosti skladeb (tehdejší vlivy rockabilly a country), s letošní (v pořadí již šestou) nahrávkou „Seal The Deal And Let´s Boogie“ to na mne nezabírá. Novinka na mne totiž působí dojmem alba od úspěchem přežrané kapely, která už nemá příliš podnětů k vymýšlení něčeho ve vlastním aranžérském chlívku zajímavého a jenom převařuje svou léty odzkoušenou tvorbu do stále singlovější, prvoplánovější a kolovrátkovitější podoby.

Vsuvka: V zahraničí jsou VOLBEAT bráni jako jedna z nejpopulárnějších evropských rockových či stále ještě metalových formací současnosti, jako kapela schopná vyprodávat haly a fotbalové arény v největších městech Německa, zatímco u nás je vše úplně jinak, pořád je většina lidí bere jenom jako tu kapelku, kam před lety zdrhnul kytarista Rob Caggianno od ANTHRAX, ale jsem si jist, že kdyby je do programu zařadil místo THE OFFSPRING nějaký z největších mainstreamových festivalů v tuzemsku a trochu by posluchače mediálně pomuchloval, hráz by se zřejmě protrhla. Holt venku jsou stále ještě napřed s onou důsledností a ve cpaní masám zaručené tipy na to, co je zrovna cool a nejlepší, zatímco tady se občas tak trochu klimbne, někdy i na deset let.

Novinka je opětovně přeplněná hitovými vypalovačkami, které míří vstříc srdcím nejširší posluchačské základny, jenže jde už o šestou desku, kde je užit naprosto shodný recept, takže přes všechny ty optimistické, silácké a melodické momenty posluchač zjišťuje každou chvíli, že už tuhle pasáž zřejmě někdy někde slyšel. Vše si drží odér jisté povědomosti a bohužel i neosobitosti. Přitom na první poslech zůstalo všechno při starém a většina z těch, pro které byli VOLBEAT v posledních letech oblíbenou kapelou, si rozhodně oblíbí i tuhle rockovou porci. Nahrávka je však ukuchtěna v prvotřídních studiových podmínkách a tuhle investici lze samozřejmě přičíst k dobru věci. Zvuk zkrátka reprezentuje kvalitní mainstreamové řemeslo, jaké by podobně populární partička neměla podceňovat. Kapitán Michael Poulsen opanovává všechny nové hymny znovu svým znělým hlasem a celé to už po mnohokráté zní, jakoby si Mike Patton snažil se zbohatlou METALLICOU uvolněně zazpíval „Whisky In The Jar“ a potěšit (jen tak po Bondovsku, levou zadní, chápete?) tisíce nic moc neřešících máchačů s pivními kelímky a spokojených „paroháč-makerů“. Ano, VOLBEAT jsou ve své disciplinovanosti špičkovou kapelou pro nejpočetnější rockovou svoloč, jejich úkolem je bavit lidi, psát vypalovačky a brát za to velké peníze a novinka přesně tohle Kabátí pravidlo naplňuje.

Tak to bychom měli to pozitivnější a teď řízněme trochu pod povrch. Letošní deska obsahuje na tři prdele hitů, což je nezpochybnitelné, jenže to v tomto případě není zas až takový klad. Je jedno jestli se vám zdá lepší „Marie Laveau“, „Black Rose“ s hostujícím Danko Jonesem a nebo kolovrat „For Evight“, protože receptura je u všech podobná, dokonce bych řekl skoro stejná. Tak třeba posledně zmíněná mne svou ořezaností na prostinký popěvek definuje celou současnou filosofii VOLBEAT, tam kde kapela dříve zapasovala do skladeb alespoň špetku netradičních ingrediencí z jiných žánrů (rockabilly, country, punk, flamenco), tam letos zůstává zkrátka jenom hezká zpívánka (přesně ten model skladeb, jako když Dan Bárta nazpíval v angličtině chytlavou písničku pro film Snowboarďáci). Svým způsobem mně na jejich tvorbě přijdou stále nejzajímavější ty úplně nejkošatější skladby opatřené nějakou zajímavostí či větší silou, jako je tomu třeba u úvodního průrazného válu „The Devil´s Bleeding Crown“ nebo hlavně u „The Gates Of Babylon“, která se ohání blízkovýchodní kytarovou vyhrávkou a různými podpůrnými ornamenty a vcelku jí to sluší. 

Vzhledem k až příliš velké chytlavosti a rovněž k hodinové stopáži nosiče se onen proud pozitivních popěvků poněkud slévá. Songy, které by za jiných podmínek působily vcelku ucházejícím dojmem, třeba kdyby byly prezentované každý zvlášť jako singl, svou sílu v onom candrbálovitě nekonečném proudu zpěvnosti v podstatě ztrácí. Vrcholem nevkusu je „Battleship Chains“, která mne připomíná karnevalové atrapy západní hudby, na jaké ještě po čtyřiceti letech od zveřejnění ve svém vysílání vzpomíná české rádio Blaník. Přes všechnu snahu o chytlavost tak u mne tahle porce znamená ten druh poslechového zážitku, kterému se říká – jedním uchem dovnitř a druhým ven, a to je samozřejmě ta lepší verze příběhu, jakým způsobem se lze k současným VOLBEAT stavět. Sešup dolu, jednoznačně.

06.07.2016	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz