VOLBEAT - Servant Of The Mind

80%

Dánští VOLBEAT jsou již nějaký ten pátek usazeni na piedestalu evropské rock/metalové scény, což se v posledních letech paradoxně promítlo do klesající úrovně alb. V roce 2021 však otáčejí kormidlem směrem k nespoutanějším a více heavymetalovým polohám a signalizují jasně slyšitelný obrat. Michael Poulsen a jeho parťáci se s albem „Servant Of The Mind“ skutečně pochlapili a vrhají do placu materiál, kde není příliš slabých míst. Styl kapely zůstává stejný, takže ten kdo Dány nějakou dobu sleduje, může tušit, co jej asi tak čeká. Znovu dostane výživnou porci metalu, blues, boogie rock´n´rollu, ale také rockabilly, které coby koření prostupuje soundem VOLBEAT odpradávna a dělá jej zajímavým. Sám frontman jako kříženec Elvise Presleyho a Jamese Hetfielda se letos nachází ve skvělé hlasové formě a je hnací silou všech chytlavých nápěvů a melodií.

Myslím, že VOLBEAT po osmi letech chytili konečně čerstvý vítr do plachet a na jejich skladatelské práci se ona energie bezesporu promítla. Songy nejsou jen dobře poslouchatelné, chytlavé, opatřené melodickými refrény, bytelnými riffy a rytmy, ale působí o něco hutnějším a zemitějším dojmem než kdy dříve. Jacobem Hansenem produkované album je opravdovým Hard n´Heavy manifestem, jenž má svůj specifický přesah ve schopnosti oslovit i posluchače mimo tuto oblast a rovněž také generační potenciál stát se milníkem své doby. Jakoby se Poulsen a spol. prostřednictvím tohoto alba snažili přinejmenším navázat na své pravděpodobně nejzdařilejší nahrávky „Beyond Hell/ Above Heaven“ z roku 2010 a hlavně o tři roky mladší jízdu „Outlaw Gentlemen And Shaddy Laidies“.

Hodně jsem měl při poslechu na paměti výraz, jakým kdysi vládla METALLICA na vlně svých devadesátkových úspěchů. Mocný a pevný sound, kde kytarové party hrají prim, ale ve kterém je zřetelně slyšet každý detail. Tempa skladeb jsou spíše střední, i když se kapela občasně nebrání dravějším radovánkám ve stylu popěvků z pravěkých rock´n´rollových tančíren. Všechno opanovává bytelný groove, náklonost k blues a prvotřídní metal pro masy. Vodítkem hymen je pak samozřejmě znělý vokál Michaela Poulsena, který své linky staví především na melodice a osobitosti svého hlasu.

Dostáváme songy postavené na pevných riffových valech, jako je hned úvodní „Temple Of Ekur“ či temný skvost „The Sacred Stones“, mimochodem, obě tyto chlapácké hymny by dnešní Hetfieldova družina mohla Dánům závidět, tak i svižnější rock´n´rolové kusy stavící na chytlavější náladě, zpěvnosti a tančírenské atmosféře, což je případ třeba pilotního singlu „Wait a Minute My Girl“. Skvělým flákem je ďábelsky temné rockabilly „The Devil Rages On“ nabírající svou psychotickou náladou a příběhovým rázem až progresivní podobu, ale také jednoznačná hitovka „Shotgun Blues“ vycházející právě z tradičních amerických ingrediencí, prezentujících bytelný rock bez módních berliček.

Celkově lze na desce jen stěží najít nějaký slabší kus, protože potenciál nápaditosti a prvotřídní chytlavosti mají i další dravé a na klenutých refrénech postavené skladby jako „Say No More“ nebo „Heaven´s Descent“, či naopak i nejpopovější věc, tou je zde se zpěvačkou Stine Bramsen odzpívaný duet „Dagen Før“. Velmi se povedla i skladba nejdynamičtější a nejtvrdší, jmenovitě „Becoming“, song kombinující melodický refrén a rychlé kytarové figury, vycházející z hájemství death metalu či extrémního metalu, působí vlastně dost svěže. Pokud podobně nařvaná a bouřlivá věc poslouží celku vlastní chytlavostí i perfektním provedením, pak nemám důvod novou desku VOLBEAT podezřívavě a kriticky skenovat. „Servant Of The Mind“ pro mne představuje vysokou školu metalového mainstreamu a v konečném zúčtování také jedno ze tří nejlepších alb od této dánské kapely. Povedená věc.

15.12.2021	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz