WALTARI - Torcha!

100%

Vlastně se pro mne stali finští WALTARI (spolu s Američany ALICE IN CHAINS) největším hudebním objevem konce roku 1992 a to právě díky albu „Torcha!“, které jsem svého času poslouchal bez ustání. Proč už tahle finská kapela dávno postrádá svého někdejšího kouzla a proč už pro mne neznamená tolik, co v onom roce, to se vám zde budu snažit popsat. Zvláštní, že na mne stejně silně nezapůsobila žádná z jejich následujících desek. Dost možná jde o nápady, mladické kouzlo či moment překvapení, ale dle mého hraje prvořadou roli vkus. Jsou věci, které se do sebe vzájemně míchat nedají. Doba, kdy produkce WALTARI působila ještě jako souvislá rockerská jízda, tu a tam s náznakem něčeho zvláštnějšího, mě zkrátka byla nejbližší. Než si Finové začali myslet, že je možné v hudbě smíchat cokoliv a tvářit se u toho, když ne jako úplný génius, tak alespoň vynalézavě, mě jejich dravá jízda prostě bavila a fakt jsem je zhruba po jedno dvouleté období úplně žral. Nakonec jsme si však souzeni nebyli. Zvláštní. Tohle album naznačilo pro WALTARI vstup mezi mé životní kapely a pak z toho nebylo skoro vůbec nic.

Pamatuji si, jako by to bylo včera, když Petr Hanzlík ve svém rozhlasovém pořadu Gung Ho na sklonku roku 1992 nadšeně pouštěl skladby z alba „Torcha!“, od jakési nezávislé finské senzace WALTARI, která navíc krátce na to v Praze vystupovala k podpoře této své desky v zcela vyprodaném klubu (tuším že to byl Bunkr, ale nejsem si jistý). Těch několik skladeb v sobě mělo neuvěřitelnou lehkost, šmrnc, nápady, pozoruhodnou melodiku a obsahovalo zajímavý mix nezávislé kytarovky, thrashe, punk rock n´rollu se špetkou něčeho, co mě tolik evokovalo tehdejší nové hvězdy rockové a metalové scény, americké FAITH NO MORE. Zdá se to být neuvěřitelné, ale propojení těchto ingrediencí v jejich podání nezpůsobovalo deziluzi ani znechucení, natož aby si člověk pomyslel, že poslouchá nějakou neuváženou kapelu bláznů, které je vlastně jedno, že v některých písní působí jako slunečná verze BEACH BOYS a na jiných pro změnu drtí struny s řízností SLAYER. To propojení vlastně utvářelo kompaktní celek a tak jedna skladba, ačkoliv svým naturelem o něco jiná než ostatní, bezpečně navazovala na předchozí a celek působil velice plynule a nerušivě, prostě melody rockec situovaný přesně na rozhraní metalu a punku (nikde žádná tucka jen cover od MADONNY v perfektním řízném podání).

Dodnes považuji úvodní skladbový trojlístek z této desky za to nejlepší, co WALTARI kdy vypustili. Odlehčeně kytarovkový hymnus „Lights On“ gradující až do euforického refrénu byl skvělým otvírákem. Ona svobodomyslnost a nezávislost byla zkrátka cítit z každého tónu, radost rovněž, navíc kapela v té době ještě pracovala s vkusem (nerozevírala tak nápadně stylové nůžky). Jako druhý přišel na řadu šílený funk-metalový škleb „The Lie Of the Zombie“ zběsile roztáčející ruletou osudu nebojácných finských mladíků. Ten posléze vystřídal song stejně skvostný, byť svým naturelem vlastně jiný - píseň s tesknou noční ozvěnou, plnou nostalgie a smutné atmosféry - „I Held You So Long“. Každá z těchto tří písní byla vlastně zcela odlišná, přesto chytlavá, nicméně se v nich kapele podařilo držet ono kouzelné propojení, které jsem po několika letech a několika albech v tvorbě WALTARI už postrádal. Tehdy prostě ještě nezněli jako prefabrikát mnoha jiných kapel a stylů. Zde hráli za sebe, měli svůj specifický kytarový zvuk a s oním pozdějším elektro tuc-tuc šílenstvím napojeným na kytary to prostě ještě nestačili naplno rozjet. O nějaké deathmetalové symfo opeře už vůbec nemohla být řeč. WALTARI tehdy byly prostě velmi nadějnou kytarovou kapelou, které se podařilo nahrát nadstandartně dobrou desku s vlastním pohledem na věc. Nikdo neřešil, jestli ta která skladba zní trochu víc jako pop, jinde zas pro změnu funk metal a příště třeba dojde na thrash. O tom, že šlo o parádní rockec vlastně svědčily i následující písně jako „Dedicated To The Flyers“ a „Lust For Life“.

Ve své době jsem nemohl uvěřit, že podobně nápaditou hudbu předeslala kapela z Finska, tak moc byla tahle země do té doby vzdálena metalovému, případně rockovému dění. V roce 1992 jsem opravdu neměl ve sbírce jedinou kapelu, která by pocházela ze Země tisíce jezer a možná ani o žádné do té doby neslyšel. To, co na albu „Torcha!“ fascinuje nejvíce, je právě ta písňová nadstavba, ta duše, kterou čtveřice sotva pětadvacetiletých týpků dostala do skladeb, mimo jiné překypujících nápady a nespoutaností. Parádně se vyvedl cover od Madonny „Vogue“, který se s originálem může měřit naprosto jistě ještě dnes, ale také dynamičtější a na thrash metal orientované valy „Till the Music Nation“, „Fool´s Gold“ a „You Know Better“, které stály vždy jako určitý protipól ke kravinkám typu „Jukolauta“ nebo závěrečná zpívánka „Waltari-Lapio“. Osobně na desce oceňuji právě onu dramaturgickou vyváženost a ještě ne tak moc rozevřené žánrové nůžky albového celku, takže přímo nedochází k střídání jednoznačně tvrdších věcí s úplně rozvernými, ale prvky z obou pólů jsou prakticky obsažené v téměř každé písni. Posluchač tak dostane melodické šlehy typu „Dance Electric“, je fascinován košatými kytarovými tóny rozehrávajícími karneval zvaný „Fuckadelican Garden“ nebo zůstane zaražen při běsnění „Death Party“, které střídá minutu a půl trvající desperátský punk „I´m Believer“.

Osobně jsem WALTARI zažil na koncertě v plzeňské Svornosti až o rok a půl později, konkrétně v dubnu 1994, kdy zde propagovali svou následující a veleúspěšnou desku „So Fine“ a musím potvrdit, že to byl tehdy nezapomenutelný večer (předkapelou se stali tehdy se čerstvě zjevivší WALK CHOC ICE), ale protože tahle deska už se mi líbila o malinko méně než právě „Torcha!“ a ty další ještě zas o trochu méně než „So Fine“, můj příběh s WALTARI se pomalu ale jistě začal uzavírat. Každopádně ona klasická čtyřčlenná sestava, která tehdy finské komando tvořila, byla nezapomenutelná. U mikrofonu a s baskytarou vždy dobře naladěný Kärtsy Hatakka, vedle něho po obou stranách dva pozoruhodní kytaristé, z nichž jeden (Jariot Lehtinen) působil jako introvertní do sebe ponořený blouznivec či ležérní tanečník, vyznávající punkovou image s dlouhými, červeně obarvenými vlasy a batikovaným oblečením, zatímco druhý byl spíše metalistou (Sami Yli-Sirniö) s všestranným přístupem ke skladbám a schopností ovládat i klávesy. Od bicích vše tehdy jistil Janne Perviainen, nejmladší člen WALTARI (v roce 1992 teprve devatenáctiletý), který v kapele zůstal až do roku 2002. Pokud pro mne tahle kapela někdy něco znamenala, pak to bylo v první polovině devadesátých let. Ta doba už se nevrátí. Jo a všimli jste si, že jsem ani jednou nepoužil slovo crossover? Nemám ho totiž rád, je symbolem zmršení.

09.07.2020	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz