WAR FOR WAR - Ke starým nápadům se obvykle nevracím (rozhovor)

S novou deskou se WAR FOR WAR posunuli k přehlednější produkci, aniž by přistoupili ke kompromisům. Důlní poetika je stále přítomna a blackové bohatství její krásu podtrhuje, aniž by sklouzávalo k přílišné orchestraci. Morbivod však nekladl důraz jen na produkční stránku a až popové melodie, ale především na to, aby jeho nové skladby přetékaly zajímavými nápady, mezi kterými bude panovat stejná harmonie jako v tichu opuštěných štol. Stačí si poslechnout třeba „Rovnost I“ a každému příznivci tradičnějších forem černé metalové odnože musí být jasné, že pro něj někdo jako by mimochodem připravil velmi intenzivní hudební chvíle. Nejen o nich jsem si povídal právě s Morbivodem.

Jak bys ve stručnosti WAR FOR WAR charakterizoval a poté vymezil vůči svým dalším projektům a kapelám?

Jeden z mých světů, kam je možné promítnout specifické hudební i obsahové vize. Ač je projekt nejpříbuznější se STÍNY PLAMENŮ, kde se striktně dodržuje předepsaný žánr, WAR FOR WAR má někdy přesah zcela mimo metal. To se zas běžně děje i u UMBRTKY, ale zase s docela jiným přístupem a záměrem. S TROLLECH nebo QUERCUS už nenajdeme spojitost žádnou.

Debut „War Is the Only Way“ se svým pojetím pozdější tvorbě poněkud vymyká. Proč ses od válečného konceptu záhy odklonil a zároveň zůstal při původním „war“ názvu?

Napřed bylo ještě demo „Born for War“, které jsem dělal asi v roce 2001 pod dojmy z neustálého poslechu „Panzer Division Marduk“. Myslel jsem, že šlo jen o jednorázovou věc, ale pak, asi v roce 2006, jsem byl na koncertu DARK FUNERAL a tam jsem dostal chuť v tomhle projektu pokračovat, byť tedy spíš v tom mardukovském směru. Pak jsem znovu myslel, že další pokračování nebude. Nicméně zrovna jsem objevil nějaké nové možnosti zvuku, a také jsem hodně vzpomínal na své důlní expedice z devadesátých let, přišly i hudební nápady, které by se jinam nehodily, začal jsem na nich pracovat. Nahrávat pod názvem WAR FOR WAR dávalo smysl, stále tam návaznost je, některé skladby odkazují na zločiny z doby, kdy stát válčil proti vlastním lidem.

Přišla prostě po UMBRTCE řada na WFW? Jaká okolnost vlastně rozhoduje o tom, čemu se budeš věnovat, inspirace nebo časové možnosti? Pracuješ na svých projektech i paralelně?

Nejvíce záleží na tom, na co mám zrovna puzení, a také na inspiraci. Něco pro UMBRTKU se dělá téměř kontinuálně, zde záleží hlavně na Panu Strastinenovi a jeho invenci. Dřív jsem dělal poměrně dost věcí paralelně, v takovém přístupu už jsem polevil, ale když se sem tam udělá na něčem kus, další měsíc zas na něčem jiném, tak to problém není.

Po opětovném přitvrzení na minulém albu „Machina Nova“ mi připadá, že si na tom novém kladl ještě větší důraz na produkční stránku a také na klasičtější blackové postupy, příznačné spíš pro STÍNY PLAMENŮ a jejich poslední alba...

Děkuji. Je to přesně tak, že snad tím hlavním hnacím motorem bylo udělat lepší zvuk. Jakmile jsem měl nápady, co udělat lépe po stránce produkční, přicházely i ty hudební. Chtěl jsem tam hodně blackmetalových postupů a daleko víc jsem se zaměřil na piplání kompozic a různých detailů. Jako první jsem měl hotovou titulní skladbu „Čistý galenit“ a pak „Rovnost I“, na kterých je znát, že byly zkomponovány hned po dokončení posledních STÍNŮ PLAMENŮ, přistupoval jsem k nim podobně.

V podstatě jedinou, ryze písničkovou výjimku představuje temná hitovka „Rauch“, přestože i v ní se najdou parádní blackové mezihry. Jde o náhodu, nebo jsi tímto songem chtěl celek trochu odlehčit?

„Rauch“ nese stopu různého gothic popu nebo industrial metalu, což u nás není nic nového, sem tam takové věci poslouchám a nosný nápad přišel. Zásadní úkol byl ten nápad do skladby v plné šíři promítnout, nenarušovat ho nefungujícími prvky a zároveň dát všemu formu, která by byla soudržná s ostatními songy. Skladba je to smutná a poučná, o smrti významného montanisty, a právě proto je obsah podán dobře zapamatovatelnou osvědčenou strukturou. Ke skladbě rovněž existuje videoklip natáčený v oblasti, kde Luděk Rauch tragicky zemřel. Spíš bych ji tedy označil za „přitížení“ než odlehčení.

Jak jsem už naznačil, zvuku lze těžko něco vytknout, jako by korespondoval nejen se zvoleným prostředím, ale i se samotným názvem alba. Baskytara pěkně sedí pod čistými kytarami, vokály nevyčnívají ani nejsou utopené, stejně tak klávesy. Hodně se mi líbí bicí. Věnoval ses jim oproti minulosti nějak speciálně, nebo jen pokročila technologie?:-) Skoro jako by si na nich spolupracoval s nějakým bubeníkem, alespoň formou konzultací...

Zvuku jsem se věnoval ve všech ohledech mnoho měsíců, pořád jsem ho různě testoval, poté nabral chybný směr, pak celé nastavení zahodil a znovu začal s čistým štítem. Když se nedařilo, často jsem zažíval pocity marnosti a věnoval se nekonečnému předělávání. Až jednou se vše povedlo, vlastně díky relativně čistému a jednoduchému přístupu k mixu a masteringu. I teď s odstupem jsem s tím zvukem plně spokojen, což je přesně stav, kterého jsem chtěl dosáhnout, trvalá spokojenost s dílem. Pořád se něco nového učím a vedle toho přichází nové technologie, s kterými se mi více daří. U bicích jsem pokročil víc v detailech, jak jsou hrané přechody a co se děje na hi-hat při některých postupech, všechno to musí být živé. S Lordem Sheafraidhem s oblibou konzultujeme všechno možné kolem nahrávání, on se tím zabývá víc odborně a pro další kapely, já jsem si našel zase své postupy. Každý nový poznatek se může zhodnotit. Je fakt, že když detailně pozoruju jeho hru na bicí, tak jsou tím moje bicí pak ovlivněny.

Přes důlní čerň opět probleskují melodie, možná ještě silněji než v minulosti, a nevytrácí se ani ve velmi rychlých tempech. S jak podrobným plánem vlastně sedáš k tvorbě a nahrávání? Přehrabuješ se v portfoliu svých demáčů, vybíráš pro WFW a dotváříš, nebo skládáš úplně nové věci?

Ke starým nápadům se obvykle nevracím ani vlastně žádné zaznamenané nemám. Nebo jen ve snech. Dřív jsem skládal většinou tak, že jsem vzal do ruky kytaru nebo klávesy, pustil jsem si provizorní bicí a jen tak jsem si něco hrál, až nápady přišly, pak jsem k nim lepil další. Teď spíš přemýšlím napřed o struktuře celé skladby a pak tuto předem stanovenou strukturu naplňuju konkrétními melodiemi a vrstvami. Často si beru za příklad cizí nahrávky třeba i úplně nesouvisejících žánrů. Není na škodu si podrobně analyzovat, jak jsou různé věci složené, jak se nástroje doplňují a kolikrát je tam co za sebou.

Melodickou notu umocňují i klávesy, a to až na úroveň symfoničtějšího (black) metalu. Jaký máš názor na symfo hvězdy typu DIMMU BORGIR nebo CRADLE OF FILTH? A co třeba proklínaní THERION, které nezmiňuji náhodou...:-)

DIMMU BORGIR jsi trefil dobře, sice mám z jejich aktuální podoby pachuť, ale jejich tvorbu zhruba do roku 2003 mám pořád velmi v oblibě, nějakou slabost pro ně prostě stále mám. Prvně jsem od nich slyšel „Stormblast“ a „Enthrone Darkness Triumphant“, tam byly klávesy transparentní, syntetické, syrové a kvalitní. Přesně takové se mi líbily. Jak tam postupně začal převažovat živý orchestr, to už je mi sympatické méně, byť vše bylo špičkově složené. CRADLE OF FILTH jsem taky dřív poslouchal, i teď si je čas od času pustím, i v současnosti zní perfektně, ale asi mě nikdy k vlastní tvorbě neinspirovali. O THERION by se dalo všelijak polemizovat, stará alba „Beyond Sanctorum“, „Lepaca Kliffoth“ a „Theli“ mám zažraná hodně hluboko, ještě z doby, kdy probíhaly moje první podzemní expedice. Poslouchám ty desky v průběhu let znova a znova a pořád to tam je. Z toho jsem silně čerpal pro alba „Kovy odjinud“, „Věž smrti“, pak i pro první album s Lenkou – „Illud Tempus“. Je dost možné, že z nich poplyne další a další inspirace. Z pozdější tvorby mám taky leccos rád, občas je tam něco geniálního, ale většina je jen precizně udělaná vata. Naživo pořád hodně dobré, skladby z „Theli“ mají pokaždé sílu.

Co pro tebe vlastně znamená montanistika? Jde o výseč nebo o úhelný kámen tvého zájmu o průmyslová zařízení, resp. už technické památky? Platí onen verš z „Muttati Lauf“, cit.: „Hornická kulturní krajina probouzí poznání nitra“?

Moje fascinace starými důlními díly pochází ze stejného nutkání jako zájem o kanalizační stoky. Celé to vzniklo s kamarádem ze školy, u řeky při tělocviku jsme na druhém břehu viděli kanalizační výtok, zaujal nás a odpoledne jsme se tam vydali se svíčkou. Velmi rychle se náš zájem o podobné výpravy stupňoval a chodili jsme do stok každý víkend. Pak došlo i na různé výlety jen tak někam do přírody, až jsme u Stříbra objevili vchody do dolů, okamžitě jsme naplánovali termín první výpravy a bylo to něco fantastického. Tehdy jsme ani nevěděli, co se tam těžilo, hlavní byla fascinace samotným podzemím. Časem jsem s tím člověkem už na výpravy nechodil, ale můj zájem přetrval, pátral jsem po mapách a podrobnější historii Stříbrských dolů. Stále jsem svým zájmem zaměřen hlavně na tahle místa, v mnoha jiných dolech jsem nebyl. Asi bych se úplně za montanistu neoznačil, ale montanistikou jsem fascinován velmi. Slovní spojení “hornická kulturní krajina” jsem si vypůjčil od Václava Cílka z jednoho dílu dokumentárního cyklu Podzemní Čechy. V každé hornické oblasti už od dávných dob prostupuje hornictví životy všech lidí mnoha formami, až tak, že je to v té krajině vidět i cítit, člověk tím žije. Cílek vše prezentuje velice sympaticky.

Mimochodem unisono tvého hlasu s Lenkou v uvedeném verši (pasáži) přináší fakt silný zážitek. Neuvažoval jsi o četnějším spojení vašich hlasů na takový způsob?

Zmíněná pasáž původně nebyla komponovaná pro Lenku, ale pak ji napadlo to tam zkusit, a vše zafungovalo skvěle, samotného mě u toho mrazí. Určitě v něčem takovém budeme pokračovat, a ještě to rozvineme. Nicméně připomněl bych refrén z minulého alba ve skladbě „Barytová štola“, tam byla podobná pasáž též.

Svůj koníček rozhodně nepěstuješ jen ve formě četby. Sázíš na bezprostřednost. Hraje při tvých procházkách nějakou roli taktéž fenomén adrenalinu (strachu)?

Každý nelegální vstup do podzemí je určitý stres, strach a nebezpečí, záleží na konkrétním případě. Ale nechodím do podzemí kvůli tomu. Spíš bych byl raději, kdyby s tím nic takového spojené nebylo, ale jde o nevyhnutelnou věc, pokud to tam člověka silně láká.

Už jsi někdy prožil chvilku, kdy šlo opravdu do tuhého, kdy jsi dokonce litoval? Nebyla by nějaká dobrodružná historka?:-)

Spíš jsem si při prolézaní nebezpečných úseků představoval, jaká hrůza by nastala, kdyby nastal zával, který by nás odřízl od světa, nebo kdyby došlo k pádu do jámy. Nebo i kdyby došlo k sebemenšímu zranění, byl by pak obrovský problém dostat se vůbec ven. Naštěstí situace, kdy šlo už úplně do tuhého, nenastala. Ale byly třeba situace, kdy kolegyně spadla do zatopeného hloubení, naštěstí se nepropadla víc než necelý metr, ale mohlo to být horší, zmíněné hloubení má minimálně několik metrů. Jindy se stalo, že jsem začal při vylézání skoro vertikálního prostoru panikařit a myslel jsem, že se zřítím deset metrů pod sebe, naštěstí to šlo zvládnout. Mám čím dál víc tendenci neriskovat příliš, takže místa se zvýšeným nebezpečím asi už neprolezu. Teď mě zrovna vyděsil smrtelný případ v dolu Jeroným, ve kterém navíc probíhal jen legální průzkum.

Máš ještě nějaký „montanisticko-turistický“ sen?

Mám, to však nesmí být nikde napsáno. Byl jsem tam v dávných časech, pouze tam chci znovu.

Pro svéráznou poetiku starých průmyslových zákoutí mám decentní slabost, takže když vidím, jak vše postupně mizí, přepadá mě občas nostalgie. V tvém případě však musí jít skoro o bolest. V titulní skladbě nového alba o něčem takovém ostatně zpíváš...

Snažím se to brát realisticky, samozřejmě z každé mizející technické památky nebo místa mi smutno je. O to víc je potřeba je dokumentovat, oslavovat a připomínat. A rovněž podporovat různé skanzeny a snahy o zachování alespoň něčeho. Líbilo by se mi vidět těžbu, hutě, staré továrny všeho druhu netknuté moderní dobou, nákladní lanovky a nikde žádnou barevnou reklamu. A hlavně nikde sprejerské malby. No ale tak to prostě nebude (ha, poznávám UMBRTKU:-), pozn. Pekárek). Ale nejsem zaseklý v minulosti a rozumím tomu, jak a proč se věci mění a že nejde všechno zakonzervovat jen proto, že by se mi to líbilo. Vlastně mě i rozčilují lidé, co takové představy mají a odmítají přemýšlet v souvislostech.

Vidíš i na nynějším vývoji nějaká pozitiva? Fascinuje tě nějaká technická oblast v rámci současného globalizovaného světa?

Fascinující mi přijde každá oblast vědy a techniky nebo lékařství, třeba obrovské pokroky v průzkumu vesmíru, vývoj výpočetních technologií, je toho spousta. Ale v podstatě se jedná už o jiný druh fascinace a nemám moc potřebu se o něčem takovém rozepisovat.

Všiml jsem si, že začátkem března hraješ v Praze se STÍNY PLAMENŮ. Zvažuješ nějakou koncertní podporu i v případě „Čistého galenitu“?

Nějaké koncerty bychom uvítali, takže jestli to čte někdo z pořadatelů, budeme rádi za pozvání.

Co tvé další či alespoň plánované hudební aktivity? Co TROLLECH? Dočkáme se nového alba?

Už asi druhý rok pomalu vzniká další album UMBRTKY, nová deska TROLLECH taky už vzniká přibližně dva roky, ještě nějaký čas ale potřebuje. A STÍNY PLAMENŮ chystají speciální album postavené z nově nahraných skladeb převážně z prvních dvou dem. Bude tam i jedna nová a k ní video. Dále se ještě jako producent a host podílím na vzniku nového alba kapely MYTHOPOEIA; asi po dvaceti letech. Jde docela o náročnou práci.

30.01.2024	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz