WARBRINGER - Weapons Of Tomorrow

80%

Jedna ze stálic retro thrashové scény vydala během dvanácti let už své šesté album. Letí to. Za podstatně kratší dobu se takoví HELLOWEEN propracovali od „Walls Of Jericho“ k „Chameleon“, resp. zůstaneme-li u thrashe, tak třeba KREATOR od „Endless Pain“ k „Renewal“. Ve WARBRINGER se, pravda, děje o něco více než u řady typově podobných souborů, ani mezi jejich alby ovšem nejsou žádné vývojové skoky příznačné pro éru žánrových veličin. Stejně jako v případě x dalších retro spolků, ale vlastně i pozdní éry příslušných velikánů chybí producenti s vizí, a především pak vlastní snaha o razantní posun kamkoliv. Buďme však spravedliví, doba se posunula, očekávání jsou malá (jasná) a alespoň decentní rozdíly v rámci diskografií některých retro spolků se najdou.

Naši retro pionýři se přitom o jistý vývoj v mezích zákona určitě snaží. Navíc přibývají koncertní a studiové zkušenosti, sebevědomí, piluje se technika a přicházejí Kristova léta, tedy určitý vrchol. Ocitli se na něm i WARBRINGER? Fakt, že se u nich vystřídala řada muzikantů, přičemž ze sestavy, která natočila debut, zbyl už jen zpěvák John Kevill a s jednou pauzou i kytarista Adam Carroll, nehraje zásadní roli. Na palubu byli téměř vždy přibráni talentovaní hudebníci. Platné služby prokazuje už delší dobu zejména bubeník Carlos Cruz z dnes už kultovních HEXEN. Poslední deska naznačila, že kapela dozrává a že se – jak ukázala jedenáctiminutová kompozice „When the Guns Fell Silent“ – nebojí ani větší epičnosti. S „Woe to the Vanquished“ prostě WARBRINGER překonali krizovou fázi a přišli s materiálem, který je udržel ve hře a posluchače zároveň navnadil na věci příští.

Po řadě intenzivních poslechů musím konstatovat, že novinka „Weapons of Tomorrow“ přináší v prvé řadě upevnění dobytých pozic. Hned úvodní „Firepower Kills“ jakoby zdůrazňovala, že kalifornský kvintet minimálně po stránce instrumentální na onom vrcholu již dávno stojí. Čerstvá změna na postu baskytaristy se každopádně projevila. Nástroj nováčka Chase Bryanta dostal o chlup méně prostoru. Není divu, jeho předchůdce Jesse Sanchez byl skutečně vynikající a zvláštní péči si zasloužil. Ani Chase si však nemůže stěžovat. S ubíhajícími minutami přijdou jeho chvíle. Povedenému zvuku a celkovému výrazu tradičně dominuje silný Kevillův hlas. Pokud se jedná o decentní modernitu, jde do jisté míry za ním, resp. za intenzitou jeho projevu v některých polohách. Méně někdy znamená více, takže o něco méně uřvanější verzi kultovní „People of the Lie“ od KREATOR, zde pod názvem „The Black Hand Reaches Out“, bych si vychutnal o něco více. Když už inspirace, pak od těch nejlepších. Pěkné kytarové sólo zde připomene hvězdné kytarové okamžiky z monumentální skladby „Seasons in the Abyss“; vy víte od koho, že? Na téma sólových kytar by se dala napsat samostatná recenze. Spokojím se s poznámkou, že sóla jsou i tentokrát melodická, padnoucí, téměř virtuózní, podobně vypíchnutá jako vokál a především zábavná.

V kompozici se WARBRINGER snaží najít balanc mezi uplatněním množství atraktivních riffů, vyhrávek a rytmických změn na straně jedné a potřebou vysoustružit silnější nápady, jimiž by překonali zaměnitelnost s konkurencí i v rámci své vlastní tvorby. Jen tak mají šanci skutečně a trvale zaujmout. Jen tak totiž může jejich živá produkce překonat poslání pouhého energy drinku před dychtivě očekávanými hlavními sety. A nevedou si špatně, četnost přímých odkazů či citací slavných předchůdců nový materiál příliš nezatěžuje, převažuje pestrost a využití (recyklace) široké škály postupů z jasně vymezeného žánrového ranku. Snaha zalíbit se relativně mladším ročníkům se přitom neodvíjí jen od stylu zpěvu, markantní jsou i harmonie z göteborgské školy.

Na mušku si zas o něco více vzali melodický black metal, s nímž nepokrytě koketují už od progresivnějšího alba „IV: Empires Collapse“. Hned v první rozsáhlejší věci „Defiance of Fate“ naváže na povedenou lyrickou pasáž ve stylu METALLICY klávesami podbarvený Kevillův skřehot, škoda jen zbytečné repetice. Rychlejší přechod do pochodového black metalového tempa by byl ještě efektnější. Následuje sólo ve stylu BATHORY, ústící v nádherné kytarové harmonie ve stylu METALLICY až po CRADLE OF FILTH. Pozor, s blackem ještě nekončíme! Po nekompromisní SADUS/DARK ANGEL/SLAYER ultra thrash řezničině „Unraveling“, totiž přichází další sedmiminutová kláda. „Heart of Darkness“ se za nic neschovává, stylově jde takřka o čistý symfonizující black s thrashovou vložkou. I díky vokální exhibici má nejblíže ke zmíněným CRADLE OF FILTH. Po odzbrojující HEATHEN/ANTHRAX třešničce „Power Unsurpassed“ přibývá opět černoty a výpravnosti. Fascinace britskými i jinými černokněžníky nebere konce ani v „Outer Reaches“. Počkat, ten pomalý riff v závěrečné třetině jsou spíše hodně brutální MERCYFUL FATE než SLAYER. Z mateřského žánru se pomalu stává pouhé pikantní koření. S ohledem na výrazný projev Kevilla se podobné směřování nakonec jeví být logickým. Jednoduše řečeno, druhá půlka „Weapons of Tomorrow“ přináší magické chvilky a nečekaně zdařilou fúzi poctivého thrashe s melodickým black metalem, aniž by se příliš sklouzlo do neprostupného hájemství THE BLACK DAHLIA MURDER a spol. Všechno do sebe nádherně zapadlo. Najednou dává větší smysl i „zahřívací“ úvod alba. WARBRIGER se znatelně posunuli, sice vyšlapaným směrem, ale s obrovským elánem a silou. Natočili tudíž zásadní desku, která minulý zásek překonává a do budoucna znamená velkou výzvu i pro ně samotné.

04.05.2020	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz