WARBRINGER - Woe To The Vanquished

70%

Američané WARBRINGER už platí za zkušené thrashové borce, kteří si dobrou pozici na scéně vypracovali navzdory faktu, že patří až k nové, teprve před nějakými čtrnácti lety se formující vlně thrash metalu. Stejně jako jejich souputníci ze SUICIDAL ANGELS, HAVOK, MUNICIPAL WASTE a mnoho dalších se tedy snaží navázat na letitou historii agresivního žánru, kterou započaly v osmdesátých letech kapely zejména ve Spojených státech a Německu. V případě WARBRINGER není upozornění na obě rozličné scény vůbec neodůvodněnou informací, neboť tahle kapela ve své hudbě spojuje právě ingredience těchto dvou rozličných škol. V jejich nadupaných riffovitých skladbách tedy nalezneme, jak prvky čerpající spíše z německé agresivnější a temnější školy, což je poznat na urputnosti projevu, ale rovněž i na kytarové zdobnosti zejména v sólových partech, a mne to ve výsledku a v jejich podání letos tak trochu připomnělo aktuálnější produkci Schmierových DESTRUCTION, tak i jistou dávku hurá stylu a nadšení do rychlých riffových partů, kterými se vykazovaly spíše formace ze západního pobřeží Států jako DEATH ANGEL, EXODUS a další pionýři z osmdesátých let.

Dalo by se říct, že WARBRINGER se na své aktuální desce drží zaběhlých pravidel thrashe a tento v současnosti znovu populární styl dokáží s nadšením předat tak, aby nepůsobili jako úplná klišovitá blbost, díky které by dokonale odradili mnohé nové nadšence, tímto stylem dosud nezasažené. Osobně si myslím, že, stejně jako je tomu u celé řady jejich generačních souputníků, jim zkrátka chybí větší nápaditost a osobitější projev, nicméně ze skladeb je patrné, že jde o partu vynikajících muzikantů, kteří jsou právem, i po své páté řadové desce, považováni za čerstvou krev svého žánru. 

Osobně zde kvituji s povděkem zejména zařazení několika hrubiánských skladeb hozených do ponuré tóniny, umocněné drtivými riffy a středními tempy, tak jako tomu bylo v případě „Remain Violent“ (pochodový kousek v tempu riffovitých řežeb EXODUS) nebo „Spectral Asylum“ (věc tak trochu hozená do stylu temnějších a lehce experimentálních KREATOR), jež se od zbytku poněkud liší. Jsou zde samo sebou i rychlé kusy jako titulní „Woe To the Vanquished“ nebo „Shellfire“, které potěší zejména příznivce nadupanějších laufů, ale v zásadě deska vyznívá hodně semknutě a jednolitě, navzdory určitým rozdílnostem v pojetí jednotlivých skladeb – viz.třeba příklad srovnání mezi ultra-rychlou vánicí „Divinity Of Flesh“ a závěrečnou, rozmáchlou kompozicí „When The Guns Fell Silent“, kde zřejmě WARBRINGER odhalují i poněkud progresivnější choutky, když kombinují košaté kytarové zdobení a všechny ty bombastičtěji podané party s akustickými vybrnkávačkami a atmosférou neklidu.

Celkově bych řekl, že se jedná o povedenou desku od stálice thrash metalu, která určitě potěší nejednoho fanouška. Asi nejde o nejlepší materiál od téhle kapely, přesto dostáváme solidní porci metalového nášupu, jenž je inspirován bohatou historií žánru a drží jej poctivé muzikantské řemeslo a láska k metalové muzice. WARBRINGER jsou stále dobrou kapelkou, a to navzdory faktu, že tohle album s odporně kýčovitým obalem, na němž je využita podoba římského památníku Viktora Emmanuella II., velkého sjednotitele Itálie z 19.století, a sice ve prospěch navození atmosféry hrozeb nástupu diktátorských režimů, asi určitě nebude patřit mezi jejich nejlepší kousky, což je vzhledem k personálnímu zemětřesení, které si nedávno Američané prodělali, vlastně logické. Ze staré sestavy totiž zůstal jen frontman John Kevill a bubeník Carlos Cruz a odešlou trojici John Laux, Jeff Potts a Ben Mottsman těsně před nahráváním aktuální placky nahradili kytaristé Chase Becker a Adam Carroll a byskytarista Jessie Sanchez.

03.04.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz