WARLOCK - Hellbound

80%

Přes oblaka suchého ledu nebylo v pekelné sluji zvané Zeche vidět na tři metry. Pod pódiem se tísnily stovky odžískovaných teenagerů. První řady hrozily a třepaly hlavama, zatímco na pódiu úřadovala bojovná jednotka s blonďatou, ten den zrovna čerstvě jednadvacetiletou čarodějkou ve svém středu. Teplota neodvratně stoupala nad snesitelnou mez. Vzduchem lítala hromada testosteronu. V oparu potu a cigaretového kouře však budil pozornost zejména neuvěřitelný řinčivý kravál, nad kterým se nesl jako siréna voráchlý hlas oné dívenky. To v západoněmecké Bochumi znovu duněl heavy metal, neb město zažilo další z koncertů velkých nadějí tohoto stylu, psal se 3.červen roku 1985.

Kapelu WARLOCK jsem nikdy neřadil mezi geniální instituce v rámci rozmachu německého heavy metalu, spíše šlo o spolehlivou jednotku celé té kovové bouře let osmdesátých. Nikdy nepodlezli laťku potřebnou k udržení se v popředí, pro kapelu bažící po mezinárodním uznání to byla nutnost. V rámci žánru se spíše po krůčcích zlepšovali. Od debutové desky „Burning The Witches“ neuběhly ani dva roky a WARLOCK vedeni Dorotheou Pesch už měli přichystanou druhou desku „Hellbound“, na které se prezentovali ve zlepšené formě. Po všech stránkách. Ať už šlo o hlas hlavní aktérky, zvuk zaznamenaných skladeb, či formu provedení. S dvojkou přišlo vlastně i nápadné přitvrzení. „Hellbound“ je zřejmě nejtvrdší a nejdravější nahrávkou v historii WARLOCK, ne však nejlepší.

Nápadný pokrok nastal v rámci skladatelských prací. Nové skladby dokázaly dát zapomenout na většinu písní obsažených na debutové desce. V roce 1985 už doma v Německu WARLOCK platili za hvězdy a začali se tudíž poohlížet po dalších evropských trzích - Belgie, Francie, Nizozemsko... samozřejmě také Velká Británie, čemuž byl přizpůsoben koncertní harmonogram. Zatímco první album bylo zelenáčským heavy metalem, jenž tu a tam obsahoval trochu více pozoruhodnou skladbu, ale jinak vůbec nevybočoval, pak „Hellbound“ je již nahrávkou hotové kapely, která má jasnou představu, co chce svými písněmi vyjádřit a kam se chce hnout. Na „Hellbound“ byl navíc posílen prvek vlivu NWOBHM na zvuk WARLOCK, a jde tak zřejmě o album, které bylo asi nejvíce inspirované britskou heavymetalovou scénou jdoucí v závěsu za JUDAS PRIEST. Energická sada rozhodně není úhledným paklíkem rockových písní, ale těžkým a mastným pytlem heavy metalu. Z Doro se pomalu a jistě stávala velká osobnost metalového zpěvu a její ostrý chraplák povyšoval skladby do správně drsného a někdy skoro až agresivního prostředí.

V té době byly ženské metalové hudebnice velmi vzácné, a když už se nějaká zjevila, muselo jít o opravdový talent, aby se v tomto chlapském prostředí alespoň na chvíli prosadil a udržel. A proto se většinou mluvilo spíše o rockerkách, neb v metalu se do té doby neudržela žádná na víc než jen pár sezón. I v tomhle byla Doro průkopnicí a vlastně i výjimkou. V jejím případě se zrodila stálice budící pozornost stabilní kvalitou. V Německu poloviny osmdesátých let navíc nacházela velikou podporu u tamní scény, představovala totiž osobnost, kterou bylo možné brát jako parťáka a zároveň k ní vzhlížet. Právě na „Hellbound“ podala opravdu vášnivý výkon. Album je navíc plné fantastické kytarové práce Petera Szigetiho i Rudyho Grafa, co se týče nápadů, propracovanosti a různých aranžérských zpestření šlo o zaznamenáníhodné zlepšení.

Asi nejlepším příkladem tohoto růstu zůstane elegantní píseň „Out Of Control“, melodická hymna v níž se nachází snad nejlepší vokální výkon Doro do té doby a song tak zůstává jasným znamením evoluce WARLOCK. Další z vrcholů představuje třeba divoká „Earthshaker Rock“ a nebo také parádní titulní skladba „Hellbound“. Jde o nekomplikované jízdy ve vysokém tempu, které byly slyšitelně plánovány pro koncertní účely, ostatně právě titulní song hraje Doro na svých koncertech dodnes. „Time To Die“ je asi vůbec nejtvrdší naspeedovanou skladbou z doby, než WARLOCK přišli o dva roky později se songem „A Touch Of Evil“. „Shout It Out“ budí z prvního plánu dojem jednoduché zpěvné hymny, ale ve skutečnosti se jedná o poměrně epickou věc s obstojnou schopností gradace a barvitosti. Celou stavbou songu se prolíná pocit zadržovaného napětí, který posléze eskaluje dravými odhaleními v samotném závěru.

Pokud přivřeme oči u existence závěrečné „Catch My Heart“, což je vlastně jediná zde umístěná balada, „Hellbound“ dodnes zůstává nejagresivnější, nejtvrdší a JUDAS PRIEST nejpodobnější deskou od WARLOCK. Dořin hlas zde získává na úsečné jedovatosti. Blonďatá čarodějka začala nabírat na řádně ochraptělém charismatu. Slabinou, jež se dá pochopit, je absence přesahu, díky čemuž deska vyznívá po mnoha letech jako dílo příslušící pouze k metalové scéně a době svého vzniku. Po „Hellbound“ došlo na první znatelnou personální změnu, neboť odešel kytarista Rudy Graf. Obměny sestavy však neměly u WARLOCK konce a hned po následujícím albu „True As Steel“ z roku 1986 jej následovali další dva členové - kytarový parťák Peter Szigeti a baskytarista Frank Rittel, ale o tom zas až někdy příště.

08.12.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz