WARRIOR SOUL - Spáleni v plamenech revoluce (profil)

Kdysi to byla velmi zvláštní, neklidná a drogovými dýchánky opředená kapela, tihle WARRIOR SOUL. Rozvolněná nálada přelomu osmdesátých a devadesátých let dávala ve Spojených státech mnoho prostoru různým nespoutaným existencím k vlastní umělecké realizaci a velkohubý vůdce Kory Clarke vždy patřil přesně k těmto typům, jenž se snažili v tehdejším obnovitelském klimatu nových rockových revolucí (a rovněž tužeb po jakýchsi očistách) stůj co stůj prosadit, a využíval k tomu všemožných berliček v podobě halasných koncertů, skandálů a co nejnápadnější agitační rétoriky, která v sobě pojímala řadu sociálně a politicky orientovaných témat, povětšinou mířených proti americkému systému, kterému tehdy udávala směr politika prezidenta George Bushe staršího a jeho Republikánské strany. Z dnešního pohledu se zdá být právě taková rebelie poněkud přežitá, přeci jen se toho ve světě (a nejen v tom hudebním) hodně změnilo. Svůj dost možná hodně přihrávaný donkichotský souboj Clarke nakonec nevyhrál a vše co zůstalo po nažhavené newyorské kapele, dnes mimochodem znovu po letech opětovně koncertující po klubech, bylo pět povedených řadových alb vydaných v první polovině devadesátých let, které si zde připomeneme.

WARRIOR SOUL byli založeni právě Korym Clarkem na počátku roku 1988 v New Yorku jako úderná rock´n´rollová jednotka mísící ve své hudbě vlivy přicházející jak z metalové scény, tak z oblasti punku a částečně i rockové alternativy. Zkrátka a dobře šlo o dravý band, který se z počátku jevil jako protipól k usazené hair-metalové produkci, které bylo tehdy všude přespříliš a byla vítaným terčem všemožných prapodivných snaživců hlásajících opravdovost a návrat k podstatě rocku. Dost možná Clarkeovi trochu scházela originalita a přirozená lehkost kalifornských bláznů JANE´S ADDICTION, nicméně i tak do devadesátých let jeho kapela vstoupila po podepsání smlouvy s vydavatelstvím Geffen jako jedna z největších nadějí nadcházející desetiletky. Zvláště pak když trend hovořil pro příklon k pouličnímu zvuku a celkově garážovejšímu provedení rockové hudby. Z toho důvodu bylo možné právě WARRIOR SOUL považovat jako jednu z těch starších kapel, snažících se o proniknutí do mainstreamovějších vod a o celkové změny v chápání rocku pro žebříčky. Jak již dávno víme, průlom jim nikdy nevyšel. I když na druhou stranu chápu, že v dnešní době, kdy jsou karty už dávno rozdány a ti co jsou dnes u kormidel, u nich budou asi až do svého důchodu, dost možná i déle, se podobné žabomyší války mezi alternativou a mainstreamem zdají jako prkotina, ale tenkrát ještě šlo v popularitě na hardrockovém a metalovém prostoru o tvárné téma, kdy nikdo neměl na pět let dopředu nic jistého.

Spolu s Clarkem tvořili původní sestavu baskytarista Pete Clanahan, kytarista John Ricco a také bubeník Paul Fergusson. Energický debut „Last Decade Dead Century“ vydaný již v průběhu roku 1990 byl metalovým výletem s příchutí psychedelie, který právě kvůli Koryho textům zaváděl posluchače hluboko do světa jakéhosi frustracemi udolávaného jedince toužícího po permanentních společenských změnách. Desce nescházela čerstvost a zdravý zápal, což bylo stvrzeno několika vynikajícími skladbami jako „I See The Ruins“, „Trippin´On Ecstasy“ nebo „The Losers“. Vynikající zvuk plný nabroušených kytar, hromovládná agresivní rytmika a Koryho agitační vokál deklamující nad úpadkem naší planety, to vše bylo k nalezení na prvotině kapely, o které šly do světa ty nejhorší zákulisní zvěsti vzešlé z oparu drogového kouře. Tvorba WARRIOR SOUL však působila v závěru éry natupírovaných pimprlat jako čerstvá voda. Kritici v době vydání album vynesli, fanoušci ne až tak docela. 

S druhou deskou „Drugs, God And New Republic“ (1991) se ukázalo, že skladatelská forma nadějné kapely ani trochu neklesá, takže zhruba shodný výsledek jako v případě prvotiny byl produkován Geoffem Workmanem. Deska přesvědčila vydavatelství k tomu, aby stále ne úplně zviditelněným buřičům dala šanci i v budoucnosti, byť ti se svéhlavě stále bránili hodnějšímu vyznění. Textově zůstalo vše při starém a boj nespokojeného jedince proti uniformitě a odlidštěnosti přetechnizované společnosti pokračoval, čehož důkazem byly další skvělé skladby jako „Rocket 88“, „Jump For Joy“, „Hero“ a předělávka „Interzone“ od post-punkových Britů JOY DIVISION. Stále ještě ne úplně docenění WARRIOR SOUL však měli na své straně koncerty, které vždy patřily k velkým zážitkům a Newyorčané prostřednictvím nich přeci jen dokázali své věrné získat na svou stranu. Navíc se nebáli jít tomu štěstíčku taky trochu naproti, a to když získali místo v předprogramech vyhlášených show takových hvězd, jakými byli v roce 1991 METALLICA nebo DANZIG. Fergussona nicméně za bicími brzy střídá Mark Evans.

V té době přichází na scénu obrovský boom kapel ze Seattlu vyžívajících se v negacích a životní zatrpklosti. A přes konsternované nadšence z WARRIOR SOUL se onen proud nových anti-hrdinů rázem převalil jako japonská tsunami a vlastně poněkud nespravedlivě (Co je v hudbě/ životě spravedlivé?) je odsoudil do role pouhých statistů, kteří se sice snažili bouřit o pár let dříve, a i když skvěle ovládali své nástroje, měli dobré skladby a jejich koncerty patřily k nejlepším, úspěch je na rozdíl od kapel jako SOUNDGARDEN, NIRVANA a PEARL JAM minul. V čem tedy vězel mnohem menší úspěch Clarkovi party oproti kostkovaným košilím? Dost možná za to mohla zpěvákova velkohubost a neschopnost diplomatické komunikace s vydavatelem, dost možná přílišné tlačení na pilu a sebestředné vyznění jejich písní, každopádně nelze říct, že by nebyli ve správný čas na správném místě (Geffen). Ovšem stalo se to, že lidé si je nakonec za své generační vůdce nezvolili. A tak zatímco rok předtím Clarke nasraně v časopisech spílal, že se měl dávno přestěhovat z rockově jalového New Yorku do slunné Kalifornie, teď jakoby mu připadal osvěžující jemný deštík příznačný pro procházky v ulicích Seattlu. Což potvrzovaly sice dobové rozhovory, ale k dobru dotyčného nutno přičíst, že hudební výraz neměnil.

Kapela se však nevzdávala a brzy vyrazila na turné (v předprogramu QUEENSRŸCHE), které však nesplnilo očekávání, protože je jaksi publikum přicházející na hlavní hvězdy vůbec nepobralo. Vždyť kdo by také chtěl před podobnou hardrockovou kapelou pro fajnšmekry koukat na uřvaný rock´n´roll s morrisonovsky rebelantským postojem, oscilujícím mezi hutným metalickým punkem a psychedelií? V roce 1992 však vychází třetí a vynikající deska „Salutations From The Ghetto Nation“, která vznikla ve studiích Electric Ladyland a WARRIOR SOUL na ní shrnuli všechny své přednosti prezentované už na prvních dvou albech. Přestože deska obsahovala vygradované zvukové bouře jako „Love Destruction“, „Shine Like It“, „The Ghetto Nation“, punkové nářezy „Punk And Belligerent“, „Ass Kickin´“, nebo rozvolněné polobalady „Golden Shore“ a „The Fallen“, a platila za dosud nejlepší ukázku jejich stylu, znovu se nejednalo o žádný průlom, takže si kapela záhy uvědomila, že jim vlna grunge vzala vítr z plachet. Kory ve své době vinil vydavatelství a management ze špatné propagace a to ještě o poznání důrazněji, než tomu bylo dvě sezóny předtím, a tak bylo předem jasné, že narychlo složené čtvrté album „Chill Pill“ (1993) bude tím úplně posledním vydaným pod křídly Geffen. Celková mlhavost a rozvláčnělost čtvrté desky nebyla v porovnání s předchozím materiálem vůbec přirozená a leckomu přišlo na mysl, že se WARRIOR SOUL už chytají posledního stébla a snaží se svést alespoň na vlně dobové alternativy. Ani turné v tandemu s FREAK OF NATURE, v té době nové kapely Mikea Trampa (zpěváka ex-WHITE LION), nezaznamenalo větší úspěch, brzy tedy došlo na očekávaný odchod od Geffen.

V roce 1994 dochází k podpisu smlouvy s Music For Nations a rovněž k dvěma personálním změnám. Bubeníka Marka Evanse a kytaristu Johna Ricca tak nahrazují Scott Dubios a Alex Arundel. Krátce nato vychází poslední řadové album „Space Age Playboy“, které bylo ze všech dosavadních počinů jasně nejchytlavější a bylo tak pravým opakem k předchozí desce „Chill Pill“. Dojem z minulého alba se zde kapela snažila napravit příklonem k jistotám typu MOTÖRHEAD, THE ALMIGHTY a všem dalším rock´n ´rollovým psům, co měli vždy od začátku o své hudbě jasno. Desce ona přímočarost a chytlavost však nic neubírá z kouzla a staví na energii, tvrdosti a nasazení. Punk je zde cítit o dost více než u všech předchozích počinů, ale i přesto lze o nahrávce říci, že patří k tomu nejlepšímu, pod co se kdy Kory Clarke podepsal. Velmi optimistickou a nekomplikovanou desku ženou kupředu nesmlouvavé kytary a snadno zapamatovatelné refrény z ní naopak dělají záležitost takřka bezstarostnou, což byl oproti starší tvorbě poněkud rozdíl. Největší pecky měly názvy jako „Generation Graveyard“, „Star Ride“, Television“ nebo „Let´s Get Wasted“. Kapela je brzy odměněna vystupováním na všech významných festivalech včetně prestižního Dynama Open Air v Eindhovenu v roce 1995, kde hostuje po boku takových hvězd tehdejší scény jako TYPE O NEGATIVE, BIOHAZARD nebo MACHINE HEAD. Když v roce 1996 oznamují WARRIOR SOUL rozpad a to souběžně s vydáním kompilace rarit a nevydaného materiálu - „Fucker“, dost možná to je pro mnohé překvapení, při detailním průzkumu jejich cesty a všech neblahých zkušenostech a marných bojích s tím souvisejících, to však bylo vcelku pochopitelné.

Připomínku na tuhle kapelu jsem zde vystavil na základě skutečnosti, že WARRIOR SOUL už nějaký ten měsíc znovu koncertují, což se sice dělo v průběhu těch uplynulých dvaceti let v krátkých intervalech několikrát a nikdy to nevedlo k trvalému usazení na scéně, nicméně i tak je to pozitivní informace, vždyť každá kapela proslulá podobnou energií jako WARRIOR SOUL, by měla být vždy vítána s otevřenou náručí. Závěrem je třeba ještě dodat, že Kory Clarke v roce 1999 postavil krátkodechý band nazvaný podle poslední řadovky, tedy SPACE AGE PLAYBOYS, a jediná jeho deska „New Rock Underground“ však díru do světa neudělala, ačkoliv byla tehdy samotným autorem označována jako - punkem střižení GUNS N´ROSES nového věku. Velké množství punk rockových a garážových formací, které přišly na svět v 21.století, však má tuhle bandu mezi svými vlivy, alespoň tahle revoluce jim tedy vyšla.

20.09.2016	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz