W.A.S.P. - Chmurný svět rockového dekadenta (1988-1996) 2/4

Na sklonku osmdesátých let si W.A.S.P. udržují stále pozice čelních představitelů kalifornské heavymetalové vlny, byť již nejsou zas až tolik v centru pozornosti, neboť se mezi tím vyrojila celá řada komerčně úspěšných, méně kontroverzních a naopak společensky více přijatelných vlasovitých bandů, které spolehlivě zastaly úlohu nositelů praporce celé scény – šlo o kapely jako BON JOVI, POISON, CINDERELLA nebo SKID ROW. Blackie Lawless v té době usuzuje, že bude potřeba konečně jít směrem serióznějšího muzikantství, a tak se nejen zvuk, ale i obsah textů následujícího díla stává podstatně vážnějším. Došlo na první skladby jenž se neváhaly dotýkat problematických témat a vyznačovaly se především sociálně-kritickou, případně i politickou náplní. Na druhou stranu si W.A.S.P. stále udržují image divoké rock´n´rollové kapely, která za žádných okolností nehodlá sklouznout do sféry únavného filosofování, takže základem jejich tvorby jsou znovu pětiminutové metalové a rock´n´rollové vypalovačky, tentokráte však o poznání temnější, hřmotnější, vrstevnatější, zkrátka se jedná o výživnější porci metalové hudby, než by leckdo čekal od americké kapely.

The Headless Children  (1989)

Mnozí oddaní fanoušci i publicisté dosazují právě album „The Headless Children“ na samotný vrchol rozsáhlé diskografie W.A.S.P., každopádně s tímto tvrzením nejsou daleko od pravdy, protože kapela skutečně působí jako politá živou vodou a nabízí velmi dospěle působící dílo, které však neztrácí nic z oné dřívější zapálenosti a zvířecké energie, naopak k ní Lawlessovci ještě cosi přidávají a sice onu sociálně-kritickou lyriku. Ta obsahuje značnou míru rozhořčení a z toho vyvěrající kritiky, ať už korporací, zkorumpovaných politiků a celkově i poměrů ve Spojených státech, kde jediné slovo mající nějakou váhu vždy znělo - peníze. Album obsahuje titulní kolosální jízdu, jenž platí za do té doby nejepičtější číslo W.A.S.P., ovšem ani takové skladby jako úvodní „The Heretic (The Lost Child)“ nebo „Thunderhead“ nešetří na vrstevnatosti i vygradovaných partech, důkazem jsou mnohohlasé sbory, výrazný motiv piána a smyčcové aranže v úvodu „Thunderhead“. Nachází se zde i vynikající balada „Forever Free“, která potvrzuje verzi o čím dál většímu příklonu k civilnějšímu projevu kapely, ale i rock´n´rollové vypalovačky oslavující nespoutaný život kapely na cestách - „Rebel In The F.D.G.“, nebo přímo skladatelsky stagnujícímu Holmesovi věnovaná „Mean Man“. Jako pilotní singl je zvolena krátce před vydáním alba předělávka „The Real Me“ od THE WHO, znovu skvěle převedená do hudebního jazyka W.A.S.P., tedy s poněkud masivnějším zvukem a větším počtem kytar než je známo z originálu. Závažné politické téma válečné hrozby v sobě nesla mohutná jízda „The Neutron Bomber“.Mohutný kytarový sound, divoká tempa, majestátní chóry uvnitř strukturovanějších kompozic a znovu životaschopně a energicky působící Blackie Lawless vykazující se skladatelským přetlakem a hlasem plným štěrku, tak nějak se dá charakterizovat celý tento restart na sklonku osmdesátých let. Po realizaci „The Headless Children“ však, po osobních neshodách vyvolaných dlouhodobými problémy s alkoholem, odchází z řad kapely kytarista a jeden z pilířů Chris Holmes a tak se zhruba na osm let z W.A.S.P. stává projekt výhradně Blackieho Lawlesse.

(100%)

The Crimson Idol  (1992)

Zpočátku nepříliš pochopený, zpětně však velmi silný koncepční příběh, kterým si Lawless nakonec vysloužil uznání nejenom posluchačské obce, ale i kritiků. Jde o zcela jistě smýšlený a do detailu propracovaný koncept zpracovaný do podoby metalové opery, kde v hlavní roli figuruje postava frustrovaného mladíka Jonathana Steela odstrkovaného vlastní rodinou, který po smrti svého všemi milovaného staršího bratra Michaela bere život do vlastních rukou a vydává se dobýt svět skrze rocková pódia.  Sláva však vede akorát k prozření, ztrátě ideálů a definitivnímu ujištění o neměnnosti chladného vztahu ze strany jeho rodičů, a později rovněž k jeho tragickému konci. Ve své době se hovořilo o tom, že jde částečně o autobiografickou story týkající se samotného Lawlesse, což Blackie záhy popřel. Nicméně šlo o album, které bylo stále více doceňováno až s určitým časovým odstupem, neboť zejména americká hudební veřejnost, ohrnující nos nad vším jen trochu umělečtějším (zvláště pak v neblaze proslulé éře grunge), dílo ne příliš pochopila. Silný příběh vygradovaný na tomto zvukově bohatém hodinovém orgasmu, překypujícím výbornými hardrockovými písněmi („I Am One“, „Invinsible Boy“), strhujícími metalovými chóry („Chainsaw Charlie“, „Arena Of Pleasure“) a několika prvotřídními baladami („The Idol“, „Hold On To My Heart“), který vyvrcholil ve velkém retrospektivním finále („The Great Misconceptions Of Me“), byl tedy s odstupem několika let mnohými kritiky považován za jednoznačný kompoziční vrchol  Blackieho Lawlesse, ale je pravdou, že řada lidí od W.A.S.P. stále čekala buď něco úplně jiného a nebo nečekala vůbec nic. Sám Blackie Lawless v té době zažíval jedno ze svých nejtěžších životních období poznamenaných vlastní alkoholovou závislostí, tragédiemi (smrt matky) a osobními problémy existenčního rázu – z pódia na donningtonském festivalu Monsters Of Rock v roce 1992, kde W.A.S.P. vystupovali v předprogramu SLAYER, BLACK SABATH, SKID ROW a IRON MAIDEN, byl v dezolátním stavu doslova odvlečen. Přesto album, stejně jako předchozí „The Headless Children“, velice doporučuji naprosto všem, tedy i těm, kteří si k W.A.S.P. nikdy nenašli cestu. Stejně jako předchozí desku, nabubnoval i tohle velkolepé dílo Frankie Banali (ex-QUIET RIOT).

(100%)

Still Not Black Enough  (1995)

Svým způsobem je bráno jako pokračování „The Crimson Idol“, ne však ve smyslu návaznosti konceptu, ale svým vyzněním zde cítím jistou paralelu. Na svého předchůdce však nemá hlavně kvalitativně a co se týče skladatelské stránky a ucelenosti, což je svým způsobem paradox, protože deska působí méně bombastickým dojmem a vlastní pouze deset kratších skladeb. Před jeho nahráváním konečně W.A.S.P. opouštějí vydavatelský kolos Capitol/ EMI a novou desku s velmi pochmurným názvem – Ještě ne dost černý – vydávají u menší značky Raw Power. Album bylo hned po svém zveřejnění bráno spíše jako Blackieho sólový projekt a i témata byla pro tentokrát více osobní. Největší slabinou byla zjevně levnější produkce, protože deska na rozdíl od svých předchůdců absolutně postrádá ucelenou tvář a atmosféru. I tak nejde o žádný velký provar a osamocený Lawless se zde, v době která jeho stylu hudby vůbec nepřála, připomíná s dílem hodně osobním, při jehož tvorbě mu znovu (stejně jako v případě The Crimson Idol“) pomáhají zejména studiový muzikanti, z nichž jméno toho nejznámějšího je Bob Kulick. „Still Not Black Enough“ obsahuje několik méně nápadných perel: „Scared To Death“, „Black Forever“, „Goodbye America“ a „Keep Holding On“, ale i znamenitou konverzi „Somebody To Love“od JEFFERSON AIRPLANE. Mezi roky 1992-1997 navíc kapela prožívá období, kdy neodehraje jediný koncert. V té době to skutečně s W.A.S.P. nevypadalo příliš optimisticky a mluvilo se dokonce o definitivním ukončení činnosti, což se brzy ukázalo jako nepravdivá informace, která běhala éterem na základě Lawlessova solitérství a několikaletého stažení se do ústraní.

(70%)

28.04.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz