W.A.S.P. - Golgotha

80%

Po sedmi letech albového pauzírování, zápasu nejen s koncertním zápřahem a vlastními démony, ale i s nepříjemným úrazem, jenž si vyžádal dva roky rekonvalescence, se na scénu konečně vrací s novým materiálem chlápek, který velí od nepaměti kalifornské heavymetalové kapele W.A.S.P., Blackie Lawless. Tento můj velký oblíbenec z dávné minulosti dokázal mnohdy překvapit a v době, která jeho hudbě zrovna příliš nepřála, nabídl kolikrát materiál, který měl v sobě stále mnoho svébytného rock´n´rollového feelingu, životaschopnosti a entuziasmu. Za nejlepší éru W.A.S.P. samozřejmě považuji první dekádu existence a nepřetržitou řadu prvních pěti studiových alb, kdy cesta těchto šokantních dravců započala v roce 1984 výkřiky jako „I Wanna Be Somebody“, „L.O.V.E. Machine“ nebo „Fuck Like A Beast“, aby byla zdárně korunována v roce 1992 podstatně přemýšlivějším konceptem „The Crimson Idol“, jenž spolu s předchozím monstr dílem „The Headless Children“ nabídl závažnější a trvanlivější pohled na divoké rozpoložení nespoutanců americké scény. Naproti tomu údernější, světštější a hitověji zaměřená první tři alba se stala klasikou a to zejména mezi fanoušky strakaté a bláznivě natupírované scény osmdesátých let.

Od krizové poloviny devadesátých let už sice W.A.S.P. nikdy nebyli v centru dění, ani poblíž pozornosti mainstreamové části rockových fans, nicméně mnohokrát dokázali zabodovat zajímavým materiálem, navíc konkrétně Blackieho může ještě dnes těšit, že více méně osamocen dokázal ze své kapely vystavět těleso ryze originální, které si vlastně nelze splést s žádným jiným na světě. Ať už experimentální projekt „K.F.D.“ s netradičními vlivy industruálu a skladatelským vkladem na pět let se navrátivšího kytaristy Chrise Holmese (druhého nejdůležitějšího člena W.A.S.P., který byl u prvních čtyř řadovek), tak poměrně důstojně provedené návraty k sociální tématice a hodnotám alba „The Headless Children“, jenž nesly názvy „Dying For The World“ nebo „Dominator“, to všechno byla díla, která i pozdní éru řadí mimo území dýchavičných zbytečností. Kapela sice za posledních dvacet let několikrát vypustila ne zrovna bezchybný album, ale v zásadě se nikdy nejednalo o nějaký průser. Letošní novinka má název „Golgotha“ a jak samotný název napovídá, témata skladeb se točí kolem otázek náboženství, víry, výběru a uspořádání životních hodnot, tak tématu pravého smyslu bytí, to vše usazeno, stejně jako v případě minulého alba „Babylon“, v dosahu mytologických symbolů. Jako vždy dílo se silným osobním otiskem Lawlesse znovu snese srovnání se špičkou americké metalové scény klasického rocku a metalu.

Blackie Lawless jako majitel opravdu kouzelného chrapláku se zdá být znovu plně připraven a ve formě, o čemž vypovídá zdejších devět skladeb, mezi kterými by jste jen těžko hledali slabší položku. Songy v typickém stylu W.A.S.P. vlastní chytlavé refrény, a přestože se o nich dá říct, že jde o přímočaré vypalovačky, nejde o žádné přiblblé tancovačkové kolovrátky. Vlastní je jim jakási rozepjatost a mohutnější výstavba, stejně jako tomu bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Typický roztřesenější zvuk kytar je častokrát, ve vygradovanějších místech, podbarven decentním zvukem hammondů a sólový kytarista, kterým je zde Douglas Blair, odvádí povedenou práci, hodnou jména této pozoruhodné kapely. Jsou zde jak hymnické věci „Scream“, „Shotgun“ nebo pozvolnější „Fallen Under“, ale také typicky rozmáchlé jízdy s výrazným sociálně-politickým podtextem, viz. ústřední položka alba nazvaná „Slaves Of the New World Order“, ale také notně patetické balady („Miss You“ a závěrečný titulní kousek) mnohdy natažené do většího časového intervalu, než by jim v reálu slušelo. Nicméně v pozvolnějších skladbách dost vynikne právě vklad kytaristy. Závěrem je třeba ještě dodat, že autorem všech skladeb, jejich hudby i textů, stejně jako producentem je samozřejmě Blackie Lawless, který využil sedmiletý interval ticha k tomu, aby se „Golgotha“ stala silným a po všech stránkách dotaženým projektem. W.A.S.P. jsou v plné síle zpět. Level alb jako „Dying For The World“ nebo „Dominator“ zde byl minimálně dorovnán, z toho vychází, že album „Golgotha“ patří k těm zdařilejším věcem z pozdní éry.

03.10.2015	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz