W.A.S.P. - Pouze vyšším silám navzdory (2002-2016) 4/4

Navzdory skutečnosti, že W.A.S.P. po roce 2000 poměrně často měnili vydavatele svých nahrávek, působili velmi stabilním a koncertně aktivním dojmem, což potvrzují nespočetná vystoupení, které kapela v této době absolvovala na našem území, což v devadesátých letech a dříve nebylo vůbec pravidlem, protože až do roku 2005 se žádný koncert těchto legendárních metalových Američanů na našem území neuskutečnil. Mezi roky 2001- 2009 navíc Blackie najel na velmi pravidelný režim nahrávání řadových alb a přestože již měla kapela svůj styl dávno vypilovaný a pozměňovala pouze detaily, i tohle byla skutečnost, za kterou si W.A.S.P. zaslouží uznání, zvlášť když si vše Lawless režíroval sám a byl zodpovědný za 100% jejich hudby. Po nepříliš optimistických zkušenostech s velkými vydavateli z osmdesátých let, tedy z doby kdy se kapele dařilo nejvíce a byla v kursu, si již zkrátka nenechal do ničeho moc kecat. Zde je tedy závěrečný profil jdoucí po řadových albech z posledních patnácti let.

Dying For The World (2002)

Mladší generací fanoušků hodně favorizované dílo a určitě jedno z nejpovedenějších alb W.A.S.P. natočených po roce 2000, které čerpá nejlepší vlastnosti z mnohokráte prozkoušené tvorby minulosti, nejblíže však má k albu „The Headless Children, neboť je mu vlastní sociálně-kritická rétorika i rozpjatější vrstevnatější stavba skladeb. Jedná se o trochu více epický, dramatičtější materiál, jenž přišel po několika spíše průměrných albech. Z kapely po odchodu Chrise Holmese znovu sálala velká síla a energie a výsledkem bylo tohle monstrózní dílo. Skvělý nováček Darrell Roberts u kytary se stal velkým příslibem, stejně tak Lawless působí opět koncentrovaně. Několik skladeb se dá bezpečně zařadit do zlatého fondu tvorby W.A.S.P., jde především o hymničtější  věci schopné notně hnout z emocemi – tedy „Shadow Man“, „My Wicked Heart“ nebo „Hallowed Ground“, naopak v typických patetických baladách začíná být Blackie dosti únavný. Ostatně už u minulé řadovky jsem poprvé nabyl dojmu, že tento typ písní přestává kapele slušet, neboť co je směšnějšího než stárnoucí rocker usazený u pomalejších akustických a notně srdceryvných písní? Osobně od W.A.S.P. stále žádám dravost jdoucí takřka na krev.

(80%)

Neon God Pt.1-2 (2004)

Poněkud roztahaný koncept vypovídající mnohé o bezohlednosti, sobectví a nečistých praktikách uvnitř amerického mediálního průmyslu, který se po skladatelské stránce, i co se týče zvukového provedení a produkce, marně snaží navázat na legendu metalové opery „The Crimson Idol“ z první půle let devadesátých. Přes nesporné osobité kouzlo hudby W.A.S.P. se však příliš velkého počtu nadprůměrně zdařilých skladeb nedostávalo. Dílo bylo rozděleno do dvou částí vydaných půlroku po sobě v roce 2004 (zveřejněných jaro/ podzim) a přestože „jednička“ si mne získala o něco více, lze celkově říci, že oběma chybí spád a silný moment překvapení, vše působí jaksi rozmazaně a je prolnuto značným množstvím akustických meziher nebo pomalých skladeb, na které jsem již pár let předtím získával v případě této kapely nepříliš pozitivní názor. Kdysi dávno byly balady jejich silnou stránkou, ale právě po roce 2000 jich bylo rázem přespříliš a navíc čím dál méně povedené. Bohužel se tedy jedná o jedno z těch nejméně zajímavých  děl od W.A.S.P. a poslech tohoto zdlouhavého projektu se tak stal spíš pouhou povinností pro věrné. Nicméně a samozřejmě zas žádný vyložený provar.

(60%)

Dominator (2007)

Jak bylo u Blackieho Lawlesse od jisté doby zvykem, zodpovědnost za produkci i další desky, tedy právě „Dominator“, která tenkrát vyšla u další malé značky Demolition Records, převzal zcela sám. Svoboda byla vlastně pojmem, na kterém mu od jisté doby velmi záleželo a svým způsobem se tohle téma znovu promítlo do koncepční náplně díla, skladby totiž zpochybňovaly všechny rajské a ničím nerušené představy o skvělém životě uvnitř Spojených států amerických a k sociálním a politickým tématům tehdejší doby přistupovaly značně kriticky. Od této doby měla každá další deska W.A.S.P. pouhých devět skladeb, protože Blackie Lawless byl vždy zastáncem spíše krátké údernosti, což vlastně stvrzoval i živě, kdy koncerty jeho bandu málokdy přesahovaly hodinovou hranici. S kapelou se tou dobou loučil po pětiletém angažmá kytarista Darrell Roberts, takže jeho nástroj je ke slyšení jen ve skladbě „Deal With The Devil“. Bezprostředně s nahráváním naskočil do rozjeté mašiny nový kytarista Doug Blair, který u W.A.S.P. vydržel, stejně jako rytmika Mike Duda/ Mike Dupke, dodnes. Po stránce stylové jde znovu o typické album pozdních W.A.S.P., které čerpá z bohaté studnice minulosti těchto metalových borců. Album obsahuje vypalovačky jako „Mercy“ nebo „The Burning Man“, ale také epickou skladbu „Heaven´s Hung In Black“, která je zde zastoupena hned ve dvou verzích. Celkově bylo album přijato velmi dobře, jako dlouholetý sledovač tvorby W.A.S.P. mám však za to, že v diskografii patří spíše k tomu průměrnějšímu.

(70%)

Babylon (2009)

Album „Babylon“ vychází pouhý rok po svém předchůdci a má s ním mnoho společného. Jednak se stylově zas až tolik neliší, neboť Lawless už pár let svůj typický rukopis neměnil, a tak se stal „Babylon“ znovu typickou ukázkou heavymetalové říznosti a rock´n´rollového odvazu opatřeného mistrovým krákorem havraního chlapa v popředí. Stejná zůstala i sestava kapely, ale také vydavatel. Skutečnost, že na producentském postu sedí pouze šéf, je u W.A.S.P. již dlouholetou tradicí. Deska, stejně jako album předchozí, obsahuje znovu devět skladeb. Z toho jsou však hned dvě předělávky, a sice „Burn“ z repertoáru DEEP PURPLE a potom ještě závěrečná Promised Land od Chucka Berryho. Obě jsou zpracovány velmi dobře. Celkově je „Babylon“ chápán jako o něco slabší materiál než bylo u této kapely obvyklé, byť právě párplovská skladba „Burn“ se velmi povedla, ostatně stejně jako několik dalších. Rutina.

(60%)

Golgotha (2015)

Celých šest let se muselo čekat na další řadovku, protože Blackie zápasil s mnoha problémy týkajících se vlastního zdraví, osobního života, ale i věcí ohledně vydavatelských smluv. Čekání se nakonec vyplatilo a deska opravdu patří k tomu nejlepšímu, co W.A.S.P. předložili po roce 2000. Ne že by nahrávka přinesla nějaké nové stylové impulsy, ale za delší časový úsek se Lawlessovi podařilo nashromáždit dalších devět songů, které měly tentokrát patřičnou kvalitu, takže se mezi nimi jen těžko hledal nějaký slabší. Album odhalilo jednu podstatnou změnu, a sice, že se z Lawlesse stal věřící člověk, což mohlo někoho upoutat, jiného naopak odradit, mě osobně podobné záležitosti zanechávají úplně chladným a hudbu této kapely budu vždy poslouchat bez ohledu na stav víry ústředního umělce. Album vydané u Napalm Records v sobě nashromáždilo dostatek nápadů a zdravé energie, takže kapela (opět v totožné sestavě jako předchozí dvě alba) působila jako politá živou vodou. Převládaly dravá a rozmáchlá čísla jako „Scream“, „Shotgun“, „Slaves Of The New World Order“ nebo titulní „Golgotha“, ale nacházela se zde i jedna balada „Miss You“. Album v mnoha evropských zemích uspělo a umístilo se v několika národních žebříčcích prodejnosti. Co překvapilo zejména, bylo umístění v první stovce americké Billboardu. Opravdu povedený návrat.

(80%)

03.05.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz