WATAIN - Trident Wolf Eclipse

70%

Tyhle podmračené chlapce zřejmě vysral satan někde na vrbě, napadá mne okamžitě s poslechem nového alba švédských WATAIN a během úvahy o jejich zrození i následném projevu. Century Media určitě neprohloupili, když je přilákali před lety do své stáje. Zatímco velkolepě ohlašovaný předchůdce „The Wild Hunt“ platil za epicky střižené album, které charakterizovala nápadnější rozmáchlost, dlouhá časomíra a větší různorodost skladeb, pak novinka zní naprosto nekompromisně a přímočaře, jakoby se kapela snažila ze sebe všechno vytřískat v co nejkratším možném časovém úseku. Světe div se, ono to však právě zde funguje, protože zatímco předchozí počin působil mnohdy vyumělkovaně a prázdně a dost často nudil, pak zde o něčem podobném prakticky nemůže být řeč a to ani navzdory užším vyjadřovacím prostředkům.

Deska je jednoznačně nahraná pro příznivce extrémního severského black metalu a čerpá z mnoha dávno známých předloh, neboť ten rozptyl onoho zvukového výraziva není v tomto ranku příliš široký. Je to zkrátka jako uhel černočerný metal vystřižený v doslova nejagresivnější možné podobě, který se navíc kolem vás prohání jako divoká černá vánice poskládaná s tisíců havraních křídel, prostě jde o soumrak veškerého optimismu. V některých okamžicích kapela sice připomene staré BATHORY, zejména díky vřeštícím kytarám, tak jako je tomu ve skladbě „Furor Diabolicus“, jindy tíhne k rock´n´rollovější odnoži blacku – viz. jediná nepříliš zarputilá skladba „Teufelsreich“, ale jinak jde o smršť jdoucí ve vleku za „warpaint generací z devadesátek“.

Už od úvodní vypalovačky „Nuclear Alchemy“, která byla vypuštěna s určitým předstihem, jste vrženi do dění a nikdo nemůže pochybovat s kým má tu čest. „Trident Wolf Eclipse“ nic nefabuluje, nehraje si na bůhvíjaké umění, zkrátka se zde WATAIN soustředí pouze na to nejpodstatnější, což je zachycení vlastní stylové podstaty a předání skladeb v co nejdivočejší a nejautentičtější podobě. Kdo by čekal nějaké pohanské vsuvky a symfoničtěji laděné předěly a aranže, ten by se hodně zmýlil, tahle deska na něco podobného vůbec nehraje a hlavní je pro ni blackmetalová podstata, přesně taková, s jakou tento subžánr v osmdesátých letech v jejich domovině vznikl.

Album se na vás řítí doslova pekelnou rychlostí, což potvrzuje i druhá skladba „Sacred Damnation“, navíc zde připomínající legendární okamžiky tvorby takových veličin jako SATYRICON z poloviny devadesátých let, a nedokáže polevit, od začátku jste tedy pohlceni podstatou tohoto tria pekelníků, kteří neponechali letos nic náhodě a s havraním krákorem rozsévají temnou bouři. Další skvělou skladbou je „Towards The Sanctuary“, jenž bičuje zotročená stáda a okupuje prostor jedovatě úsečnými kytarovými poryvy. Zkrátka a dobře, takhle to má vypadat, když se někdo pokouší o blackmetalový nářez, i když je na druhou stranu jasné, že album ani na milimetr neodbočí ze zaběhlého schéma a toho nového a neočekávaného (i třeba v blackovém ranku) nepřinese už vůbec nic. Ale proč by vlastně měl?

08.01.2018	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz