WHITE LION - Když pýcha předchází pád (profil)

Brooklynští WHITE LION patřili zejména v osmdesátých letech po muzikantské stránce a v oblasti glam-metalu k tomu nejlepšímu. Kapela vedená dánským přistěhovalcem WHITE LION (proboha, kolik jich v té Americe ještě je? Lars Ulrich, King Diamond,...) Mikem Trampem by se dala opravdu bez větších pochybností zařadit do kategorie těch s visačkou „pro holky“, neb ve své době k onomu dělení prostě docházelo a WHITE LION představovali 100% záruku sladkobolných rockových popěvků s naléhavým Trampovým hlasem a vyšperkovanými refrény, které byly pro jejich tvorbu stejně typické jako instrumentální výbava všech tří jeho spoluhráčů: Vito Bratta (kytara), James Lomenzo (baskytara) a Charlie D´Angello (bicí). Ostatně kapela se dostala do pozornosti široké veřejnosti především díky svým okázalým baladám. Skutečnost, že to WHITE LION v této vynikající sestavě zabalili již v roce 1992 vnímám jako velkou ztrátu, ale jednou věcí byla opravdu kvalitní muzikantská výbava a druhou nemožně arogantní manýry hlavní persony. O Miku Trampovi se totiž v kuloárech již v osmdesátých letech šířily různé povídačky, které jej vykreslovaly jako snad tu nejrozmařilejší a nejnamyšlenější rockovou star. Pro koncertní promotéry byla údajně spolupráce s ním těžce zkousnutelným oříškem. Není divu, že v době ústupu zájmu o glam-metal již nikdo nebyl schopen udržet sestavu pohromadě. Vynikající kytarista Vito Bratta skončil bůhvíkde a rytmická sekce přešla plynule na dva roky k Zakku Wyldeovi a jeho PRIDE AND GLORY. Tramp sice už v roce 1992 postavil syrově rockový band inspirovaný děním v Seattlu, který byl nazvaný FREAK OF NATURE, ale i přes dvě velmi dobré desky s ním díru do světa neudělal. Až na sezónní comeback WHITE LION v roce 2008 uskutečněný ze zcela novou sestavou, se tak věnoval výhradně vydávání sólových desek na menších značkách. Zde je tedy letmá rekapitulace jejich diskografie.

Fight To Survive   (1985)

Velmi nadějný debut byl odpovědí východního pobřeží na dění ve slunečné Kalifornii. WHITE LION měli vždy podstatně blíže ke klasickému, zpěvnějšímu a po instrumentální stránce usazenějšímu hard rocku v podání kolegů z DOKKEN, než k pouličnímu spratkovitému projevu grázlů z MÖTLEY CRÜE, kteří přeci jen kašlali na řemeslnou vyšlechtěnost skladeb a mnohem více sázeli na divokou image nekontrolovatelných excentriků, co na nějaké párty řádí těžce pod parou v objetí lehkých holek někde mezi konfetami a růžovými balónky. Přestože rovněž nešlo o nějaké složité skladby, ale o hymnický glam-metal poloviny osmdesátých let, WHITE LION byla vždy vlastní hudební kvalita. A proto byli vždy řazeni spíše do kategorie těch tzv.hodných. To bylo dříve z mého pohledu spíše mínus, ale pakliže si potrpíte na zručně odehrané rockové vypalovačky („Broken Heart“, „All The Fallen Men“ a „All Burn In Hell“) plné výrazných refrénů a kytarových sól, potažmo pak na melodické balady („In The City“ a „The Road To Valhalla“) umocněné procítěným Trampovým vokálem, jste zde na správné adrese. Skladba „Broken Heart“ (o šest let později přepracovaná do poněkud důraznější a chytlavější verze) byla každopádně hitovým monstrem, jak se na metalový song let osmdesátých sluší a patří.

(70%)

Pride   (1987)

Hvězda kapely zde zjevně vystoupala nejvýše za celou jejich osmiletou kariéru (pokud budeme počítat jen klasické období). Zde se opravdu sešlo úplně všechno - skvělé skladby, produkce, výborný zvuk a především kvalitní muzikantské řemeslo. Druhé album „Pride“ platí za výraznějšího nástupce debutu a dodnes nejúspěšnější album od WHITE LION. Byl na něm použit shodný model s několika stěžejními skladbami („Hungry“, „Lonely Nights“ a „Wait“), jejichž refrény se pyšně tyčily nad zbytkem materiálu, a dvěma baladami („Lady Of The Valley“ a „When The Children Cry“), při kterých z Trampova hrdla doslova odkapával cukr. Ten nejen díky svému chování v zákulisí koncertních akcí, ale i díky tehdejším klipům, ve kterých se předváděl s mohutnou blond trvalou navlečen v těsné plísňové džínovině, vysloužil pověst jednoho z nejvíce nenáviděných představitelů glam metalu. Samotnému albu se však dostalo uspokojivé pozornosti a jeho nostalgický feeling, který skvěle zachytil tehdejší náladu, zaujme bezpečně i nyní. Výtečný výkon předvádí zejména Vito Bratta, jehož kytarové party jsou prostě lahůdkou své doby. Určitě jedno z třiceti nejlepších alb amerického glam-metalu druhé poloviny let osmdesátých.

(80%)

Big Game   (1989)

Po dvou výborných deskách přichází překvapivě velké zklamání. Řada lidí se v roce 1989 opravdu těšila na nástupce, který potvrdí pověst rychle rostoucích hvězd. Výsledek však vyzněl spíše rozpačitě, což bylo způsobeno jednak menším počtem zajímavých skladeb, ale částečně i stylovou obměnou, kdy noblesně znějící hymny přepustily místo poněkud realističtějším rockovým věcem vycházejícím více z dřevní americké tradice. Proti změně stylu bych ostatně neměl nic, kdyby ovšem nové skladby za něco stály - nestalo se. Úspěchem „Pride“ namlsaná kapela předložila vcelku vlažnou kolekci prahnoucí po snadném dobytí dalších vavřínů pomocí povrchních a velmi průměrných skladeb, které se vyznačovaly nezvykle upozaděnou instrumentací, ale také slyšitelně ubraly na metalové výbušnosti. Celé album „Big Game“ rázem stálo a padalo na zapamatovatelných a nenáročných popěvcích, jejichž trvanlivost rozhodně nebyla větší než trvanlivost účesů na hlavách samotných členů kapely. WHITE LION se zde vzdalují glam-metalové formě poloviny osmdesátých let podobně jako jejich nová image, která byla držená už jen ze setrvačnosti. Tentokrát byl totiž v kurzu šarm mladých desperátů v kovbojských kloboucích, kteří na Harleyích bezcílně brázdí americký jih. Z celé desky stojí za zaznamenání jen několik skladeb: „Little Fighter“, „Cry For Freedom“ a „Don´t Say It´s Over“, i když některé Brattovy vyhrávky (např. v boogie „Radar Love“) jsou znovu více než vymazlené. Albu však definitivně chybí odpich starších děl.

(50%)

Mane Attraction  (1991)

Neodvratný stylový vývoj na počátku devadesátých let a touha udělat z kapely všeobecně vážené a uznávané rockové těleso značilo vznik velmi ambiciózní nahrávky, která by překonávala vše již dříve nahrané a to, jak ve zvukových technologiích, tak ve stylu komponování. Skupina ze sebe skutečně vypotila úplně to nejlepší, co byla za celou svou kariéru schopna. „Mane Attraction“ bylo určitě tím nejpestřejším albem WHITE LION, které se navíc prezentovalo podstatně modernějšími, hutnějšími postupy a zvukem. Lze jej stylově přiřadit k dílům, jaká v té době vydali např. OZZY OSBOURNE („No More Tears“) či VAN HALEN („F.U.C.K.“) a jednalo se o sebevědomý vstup do vod seriózní rockové hudby, co naplat, že dílo nebylo ani komerčně úspěšné, ani doceněné. V té době již byla Trampova pověst tak pošramocená, že nad dílem zkrátka většina kritiky mávala rukou, což byla možná velká škoda. Hodinové album obsahuje mnoho komplexních a zvukově oproti minulosti více vyšperkovaných hardrockových skladeb, mezi kterými byste jen stěží nalezli slabší položku. Kromě hřmících artefaktů rocku počátku devadesátých let, jaké představují věci typu hned úvodní „Lights And Thunder“, album obsahuje velké množství prvotřídních balad. Většina z nich patří zcela určitě k těm nejpovedenějším, které byly v tomto stylovém ranku napsány a potvrzovaly verzi, že WHITE LION se stali jakousi normou kvality, co se týče rockových balad. Dílo však bohužel doplatilo na neustále sílicí vlnu grunge a stalo se prodejním propadákem, po kterém následoval rozpad.

(90%)

Na začátku roku 1992 tedy Mike Tramp kapelu definitivně rozpouští, aby postavil stylově aktuálnější „neoholený“ projekt FREAK OF NATURE tykající si s vlivy grunge a přirozeněji znějícího rocku. Ten rozhodně neklesal pod laťku nastavenou posledním albem WHITE LION, ale jak brzy ukázal čas, úspěšný rovněž nebyl. Obě vydaná alba FREAK OF NATURE, a to jak eponymní debut „Freak Of Nature“ (1993), tak „Gathering Of The Freaks“ (1995), však určitě stojí za pozornost. Jedná se o hutný hard rock vstřebávající vlivy grunge, jehož melodičtější vyznění (než bylo v Seattlu obvyklé) drží nad vodou právě Mike Tramp svým výše položeným rockovým vokálem, ale i velmi solidní instrumentace. Vito Bratta se podle všeho začal aktivně věnovat studiové práci a rytmika James Lomenzo, Charlie D´Angello hbitě přešla do řad nově vznikajících PRIDE AND GLORY, což byl projekt Zakka Wyldea. Baskytarista James Lomenzo byl poté členem sestavy BLACK LABEL SOCIETY a nějakou chvíli dováděl i v řadách thrashových MEGADETH. V roce 2008 došlo ke krátkodechému jednoalbovému comebacku WHITE LION, ale ze staré party už byl přítomen jen Mike Tramp, na sezónu přerušující svou sólovou dráhu. 

Return Of The Pride  (2008)

Co tedy v krátkosti říci k překvapivému comebacku „Return Of The Pride“? Pro méně náročné to byl ve své době důvod k spokojenosti, ale že by nově poskládaná kapela přišla s něčím podnětným, to se opravdu říci moc nedalo. Zkrátka solidní rocková deska, ale při vědomí minulosti WHITE LION se člověk neubránil otázce, je opravdu zas až tak solidní? Nic nového nám totiž tihle rockeři, v jejichž písních se vždy objevovaly výhradně hezké a pozitivní věci, sice nepřipravili, ale zcela určitě potěšili těch několik tisíc fanoušků, kteří si je ještě z doby dávno minulé pamatují. Kromě hlavní persony – zpěváka Mika Trampa – sestavu tvořili úplně noví muzikanti, takže šlo vlastně o čerstvou krev, která by mohla do osvědčeného stylu vnést i nové impulsy, což se nakonec spíš nestalo. Stylově šlo o konglomerát všeho, počínaje starými WHITE LION, přes vlivy FREAK OF NATURE, až po Trampovi sólové projekty - desce však po všech stránkách scházelo charisma. Album odstartoval monument „Sangre De Cristo“. Mohutná hardrocková skladba s bohatou strukturou se rozpínala do délky devíti minut a patřila zde k tomu nejlepšímu.Rádiové hity plující na všeobecné vlně rockové příjemnosti a nenáročnosti dostaly jména „Dream“ a „Set Me Free“ a představily WHITE LION takové, jaké jsme je znali těsně před jejich rozpadem v roce 1992. Prostě dobře poslouchatelné rockové písničky s výraznými melodiemi. Druhým vrcholem se stala táhlá suita „Battle At Little Big Horn“. Znovu sugestivní rocková píseň vedená ve středním tempu, prošpikovaná nostalgickou atmosférou a výbornou zpěvovou linkou. Zaujala v ní bohatá orchestrace, tak její pochodová baskytarová figura, tolik připomínající Geezera z BLACK SABBATH v časech alba „Heaven And Hell“. Rozmáchlou skladbu „Finally See The Light“ osvěžily klávesové party, které jí přidaly na velkoleposti a atraktivitě. Kolovrátkový refrén zde celé dílo překvapivě dotáhl do zdárného konce. Povinné balady zde zastupují písně „Never Let You Go“ a „Take Me Home“, z nichž druhá jmenovaná je přeci jen o kousek zdařilejší a nepůsobí vyloženě unyle. Samozřejmě je tady i několik dalších položek, které mne zas až tolik nezaujaly. Zkrátka taková normální deska.

(50%)

24.04.2016	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz