WHITESNAKE - Flesh And Blood

70%

Slavná hardrocková kapela to v posledních třech dekádách opravdu nepřehání s vydáváním svých řadových alb, i když nikdo nemůže říct proti jejich aktivitám výrazně negativního slůvka. WHITESNAKE poměrně často koncertují a když už se odhodlají k nějaké nahrávce, ta posléze nese punc nejvyšší řemeslné kvality a je vyhotovena v nejlepších podmínkách, jaké si hudba této legendy zaslouží. Je pravda, že projev Davida Coverdalea je prakticky dlouhodobě neměnný a každý obeznámený posluchač tudíž už dopředu ví, co asi tak čekat. Někdo jeho hlas nekriticky zbožňuje, jinému už postupem let začalo vadit i jeho pózersky afektované nadechování a stále stejné textové obraty. Osobně vlastním všechny jejich nahrávky, viděl jsem kapelu čtyřikrát naživo a i přesto dnes dokážu pochopit oba dva póly. Nejinak tomu je u zbrusu nové kolekce „Flesh And Blood“, navazující letos poměrně nepřekvapivě na jejich čtyřicetiletý příběh a to osm let po poslední řadovce jejich autorských písní „Forevermore“ a čtyři roky po albu párplovských předělávek „The Purple Album“, na kterém WHITESNAKE hráli na čas a místo nového materiálu prostě jen zmodernizovali letité standardy z časů Davidova působení u DEEP PURPLE v letech 1973-76.

Sympatické je, že pro tuhle kapelu je vždy prvořadá muzikantská kvalita a tak je David Coverdale znovu obklopen prvotřídními instrumentalisty. Dlouholetého kytaristu Reba Beache (jinak také WINGER, chvilkově DOKKEN a od roku 2003 pevně zdomácnělého právě ve WHITESNAKE) doplňuje další výtečný strunotepec Joel Hoekstra, který v roce 2014 vystřídal Douga Aldriche. Baskytaru třímá od roku 2010 Michael Devin, za bicími sedí znovu legendární Tommy Aldridge a klávesákem se v posledních letech stal Michael Luppi. S touto pěticí muzikantů tak David Coverdale vyrazil v roce 2018 do studia, aby dal vzniknout třináctému řadovému albu, které pár dní po vydání slyším jako poměrně obstojnou porci skladeb v typickém stylu WHITESNAKE.

Překvapení zde opravdu nečekejte. Svým způsobem má album tak trochu rekapitulační ráz, neboť některé ze skladeb spíše připomínají bluesovější období z časů před velmi úspěšnou deskou „Slide It In“, jiné naopak bezprostředně navazují na zdařilou etapu zhruba dekádu starých alb „Good To Be Bad“ a „Forevermore“. No a pak je zde několik položek poměrně komornějšího rázu, které by snad mohly vyjít i na příští Coverdaleově sólové desce (především „After All“). Za slabinu alba považuji absenci výraznějších monstr vypalovaček a tudíž celkovou nepřekvapivost, kdy je před posluchačem pouze šermováno s prakticky neměnnými slogany a typickými textovými obraty lyriky WHITESNAKE (jako třeba Everything What You Want, Everything What You Need či Gonna Be Alright Tonight). Holt starého psa novým kouskům nenaučíš. Vlastně je mi jasné, že na něčem podobném si Coverdale už dávno vybudoval svoji značku. Všechno tohle se dá snést díky prvotřídnímu studiovému zpracování a skvělým muzikantským výkonům, ale že by jste se zde dokázali vyhnout klišovitým frázím, to vám opravdu tvrdit nebudu.

Na desce je několik poměrně obstojných kousků, ovšem ani jedna velká skladba, která by byla schopná se zařadit do zlatého portfolia WHITESNAKE. Úvodní rock´n´rollová jízda „Good To See You Again“ je jakousi zmodernizovanou verzí zvuku, kterým se kapela prezentovala v časech alb jako „Ready An´Willing“, „Come An´Get It“ nebo „Saints An´Sinners“ na počátku osmdesátých let. Song má švih, ale neplatí za nic výjimečného. Pomp-metalovější ráz vlastní následné chorály „Gonna Be Alright“ a „Shut Up And Kiss Me“, které připomenou hřmotnější časy konce osmdesátých let a nebo snad ještě období, kdy působil před deseti lety v řadách WHITESNAKE u kytary Doug Aldrich. Podobně na tom je i „Trouble Is Your Middle Name“, což je zjevně nejnatlakovanější song celé kolekce, na druhou stranu pak rovněž také skladba, u které bych si, vzhledem k její pozici singlu, dokázal představit i zajímavější náplň. Na to, že jde o jeden z flagboatů kolekce, až příliš si uvědomíte tu nepřekvapivost a neměnnost dnešní produkce této kapely. Onen několikrát připomenutý špičkový muzikantský vklad se zde totiž čeká automaticky.

Pozvolnější song „Always And Forever“ je vkusně protkán akustickými aranžemi a celkově působí příjemně písničkovým dojmem. V druhé polovině dlouhého alba už dochází vyloženě na hluchá místa, takže ani romantická „When I Think Of You“, ani „Well I Never“ či dokonce svižné boogie „Get Up“ nic zásadního nepřinášejí. Vcelku ucházející titulní kus v kombinaci s dramatickými čísly druhé poloviny nosiče „Heart Of Stone“ nebo „Sands Of Time“ vlastně drží skladatelskou kvalitu ještě v mezích mírného nadprůměru. Jednu z nejlepších písní alba posléze nacházím v okouzlující pomalé suitě „Can´t Do Right For Doing Wrong“, u které by se dalo bez mrknutí oka říct, to nejlepší na závěr. Album je tudíž znamenitě muzikantsky ošetřeným kusem hard rocku, ovšem bez potřebné nadstavby a skladatelské nápaditosti. WHITESNAKE se zkrátka hlásí s jednou ze svých slabších a méně výrazných desek, dojem z níž sráží trochu i její délka.

20.05.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz