WHITESNAKE - Hard rock v dobrém, zlém, napořád (1999-2015) 3/3

Třetí díl profilového povídání zahajuji přesně obdobím, kdy si David Coverdale ještě stále nebyl zcela jist pokračováním s jeho WHITESNAKE, takže veškeré aktivity poměrně vázly. Tohle období se stalo jakýmsi prázdnem před novým nadechnutím slavné kapely a érou rekapitulací, kterou přeťala až comebacková turné v roce 2003. Ještě před tím však došlo na jeho, po dlouhé době jediné, sólové album, jenž tohoto legendárního hardrockového pěvce (natrvalo usídleného poblíž americké oblasti Lake Tahoe) zachytilo v poněkud netradičních hudebních polohách.

DAVID COVERDALE - Into The Light (2000)

Album které v ničem nepřipomíná ony heroické časy WHITESNAKE, ale naopak zachycuje bez podpůrných berliček proud písničkářských chutí hlavního pěveckého performera. Nezvykle komorní, po všech stránkách dodělané a samosebou těšící zejména tu část posluchačstva, která zas až tak nežrala onu heroickou manýru hudby slavných WHITESNAKE. Coverdale se zde ukazuje jako stále velmi dobrý zpěvák a skladatel, ovšem z nějakého blíže neurčeného důvodu prostě jeho chuť po tišším, procítěnějším výrazu, kdy jeho hlas doplňují akustické kytary, bluesové prvky a občasně i klavír, nesdílím. Každopádně jde o povedenou nahrávku, byť její civilní a ničím nepřikrášlovaný ráz neshledávám bůhvíjak zajímavým, zkrátka záležitost pro sběratele, die hard fanoušky a příznivce netradičních a nepříliš komerčních věcí.

(60%)

WHITESNAKE - Good To Be Bad (2007)

V úplně nové sestavě, kterou tentokrát kromě hlavního protagonisty tvořili kytaristé Doug Aldrich a Reb Beach, baskytarista Marco Mendoza, bubeník Tommy Aldridge a také Timothy Drury obsluhující klávesy, koncertují po celém světě. Brzy dochází i na alba. Materiál, který vznikal po celý rok 2007 a sliboval návrat k pravé podstatě WHITESNAKE. Tedy hřmotný, avšak melodický blues rock, přesně takový, s jakým kapela zářila v průběhu celých osmdesátých let. S tím rozdílem, že zvuková stránka věci koresponduje se současností. „Good To Be Bad“ skutečně nezklamalo a představuje v intencích žánru moderní a zvukově vyšperkovanou nahrávku, navíc zřejmě nejtvrdší v celé dlouhé kariéře WHITESNAKE. David Coverdale působí velmi vitálně a pouští se do svých pověstných hlasových eskapád, o kterých jsme si mohli před deseti lety nechat jenom zdát. Jeho hlas opětovně nabral na mladické síle a zdraví. Stejně koncentrovaně působí i „all stars“ tým instrumentalistů, kteří opatřují nové skladby vynikajícími momenty. Předchůdce „Restless Heart“ nebyl sice vůbec špatnou deskou, ale tak trochu mi připadal jako loučení unaveného barda se svou hektickou kariérou a tento pocit z „Good To Be Bad“ prostě nemám. Fantastická hymna „Call On Me“, balada „All I Want, All I Need“ anebo hřmotná zeppelinovská jízda „Got What You Need“. Vlivy legendárních LED ZEPPELIN totiž prostupují celým materiálem a jsou zde velmi povedeně baleny do melodičtějšího výrazu. Pompéznost zvuku osmdesátých let zde byla zachována, ale k ní přibyla tvrdost a moderní feeling. Což nejvíce stvrzují skladby jako „Best Years“ a titulní „Good To Be Bad“, které burácí poháněny drtivým výbojem energie. Povedl se i atmosférický závěr v podobě akustické „Til´ The End Of Time“, která je doslova mistrovskou ukázkou aranžérské práce s kytarami a keyboardy. Píseň jako by nás svojí nostalgickou náladou a pozvolným tempem zaváděla daleko do arizonské pustiny, kde čas jakoby přestal plynout. Prostě atmosféra starých opuštěných benzínek nebo vlakových stanic, která dokonale vystihuje podstatu americké bluesrockové tradice.

(80%)

WHITESNAKE - Forevermore  (2011)

David Coverdale byl vždy zárukou šťavnatého hard rocku a na tomto albu opět stvrdil svoje přednosti. „Forevermore“ se tak ze zřejmých důvodů drží typické fazóny, s jakou kapela operovala již v průběhu plodných osmdesátých let a nabízí tak kompaktní sadu precizně zkomponovaných skladeb. Album ukazuje, že i v dnešní době má smysl přicházet s takto tradicionalisticky orientovanou rockovou hudbou. Mě osobně vždy potěší, když po čase slyším takto poctivě odvedenou práci od kapely příslušící ke „staré škole“. Mám na mysli jak řemeslné hráčské provedení, skladatelský vklad, tak zvukovou stránku nebo výtečnou produkci. Album navazuje na předchozí. Rozdíly mezi oběma jsou minimální a závisí pouze na kosmetických detailech. Někde je stejně bombastické, v pomalejších akustických skladbách vzdušnější, jinde zas zemité, což nahrává předpokladu o jeho rekapitulačním charakteru. Hlavním předobrazem díla se stala nadýchaná AOR tvorba WHITESNAKE z druhé poloviny osmdesátých let, avšak zvuková stránka alba je opět dotažená a tedy poplatná dnešním technickým podmínkám. Bluesové kořeny jsou zde rovněž patrné (zeppelinovská „Whipping Boy Blues“, svižné boogie „My Evil Ways“), sice ne až tolik, jak tomu bylo na albu „Restless Heart“, ale je jasné, že takto se WHITESNAKE prezentovali již od svých počátků a své ovlivnění blues nezapírají. První polovina alba je přeci jen o něco zdařilejší, protože ať už zde máme mohutná refrénová čísla, jako třeba slide kytarami začínající výkop „Steal Your Heart Away“, moderními riffy poháněnou „All Out Of Luck“, mohutnou „Tell Me How“ (skladba tak trochu na způsob slavné „Still Of The Night“) nebo přímočarý pilotní singl „Love Will Set You Free“, vždy jde o absolutní trefu do černého, stejně tak jako v případě balady „Easier Said Than Done“, která je zde jakýmsi pokračovatelem skladeb typu „Is This Love?“. Mě osobně nejvíce zaujala metalově svižná hymna „Dogs In The Street“ s nabušenou kytarovou ekvilibristikou (Doug Aldrich/ Reb Beach), která vykazuje více ohně a uvolněné energie, než vybuchující týráky z akčních filmů osmdesátých let. Album však vrcholí v monumentální titulní skladbě, pozvolna se rozjíždějící pouze za přispění akustické kytary. Akustika v jejím úvodu nenápadně doprovází školený Coverdaleho vokál, aby posléze song gradoval poháněn rozmáchlými orientálními motivy a bleskovými kytarovými sóly. Skladba „Forevermore“ tak představuje jakýsi věčný pomník tvorby Davida Coverdalea. WHITESNAKE znovu nahráli lahůdkové hardrockové album za účasti rytmiky Michael Devin/ Brian Tichy. 

P.S. O albu předělávek DEEP PURPLE (vydaném v roce 2015) řeč byla v recenzi na příslušné album.

(70%)

23.12.2015	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz