WHITESNAKE - The Purple Album

80%

Když se David Coverdale rozhodne v rámci WHITESNAKE předělat do současných verzí největší vypalovačky, jaké svého času nazpíval u DEEP PURPLE, kapelou, která jej pro svět velkých pódií před čtyřiceti lety vlastně objevila a proslavila, určitě to má i jiné důvody než uctít odkaz slavné kapely. Pragmatický tah, kdy se jen letitá klasika oblékne do modernějších a hlučnějších aranžmá, možná široká fanouškovská základna uvítá, ale já to prostě vidím hlavně tak, že se Coverdaleovi nechtělo do vymýšlení nových skladeb. Navíc když osvědčené songy DEEP PURPLE patří k tomu nejlepšímu, co mohla světu nabídnout zlatistá pokladnice hard rocku sedmdesátých let, získává zde přísloví - účel světí prostředky - ten pravý význam. Výsledkem je tak sice kompozičně naprosto dokonalé album složené ze samých hardrockových klasik, na které se však současní WHITESNAKE nemuseli zas až tak nadřít. 

Když na podzim roku 1973 David Coverdale coby dvaadvacetiletý mladíček ze severní Anglie nastoupil k DEEP PURPLE, jeho angažování vzbudilo mnoho pohoršení a otazníků. V té době patřil světoznámý kvintet mezi nejvěhlasnější spolky hardrockové historie. Výsadní místo za mikrofonem uvolněné po Ianu Gillanovi si tak mohli Párplové dovolit nahradit někým sobě rovným, nestalo se tak, protože Ritchie Blackmore Coverdaleovi věřil, což bylo zjevně jedno z jeho posledních názorových prosazení, které v řadách DEEP PURPLE učinil. Sázka na neznámého borce však vyšla a všechna tři alba Coverdalem později nazpívaná jsou dnes již uznávanou klasikou, ať už jde o hardrockově hřmotný „Burn“, eklektičtěji pojatý následovník „Stormbringer“ s mnoha prvky soulu a funky a také se silným skladatelským vlivem Glenna Hughese, nebo labutí píseň „Come Taste The Band“, prostřednictvím které kapela, už bez Ritcheho Blackmorea avšak s nadějným Tommy Bolinem u kytary, pokračovala v cestě odklonu od hutného rocku.

Na všech těchto albech se Coverdale ukázal v precizní fazóně a udělal si mezi hardrockovou elitou jméno. Přes rozpad DEEP PURPLE v roce 1976 zapříčiněný drogovou závislostí některých členů (Glenn Hughes - vysekal se až po dvou dekádách, Tommy Bolin - zemřel na předávkování už v roce 1976) pokračovala jeho kariéra dál, nejdříve sólovými alby a posléze postavením vlastního bandu WHITESNAKE, který se později v průběhu osmdesátých let stal rovněž pojmem. Nakonec z toho tedy byl příběh trvající déle než čtyři dekády, lemovaný vynikajícími alby a fantastickými koncerty. Letos tedy David Coverdale se svými WHITESNAKE vzdává, jak tvrdí, hold legendě, která jej vyhoupla mezi pěveckou elitu. Purpurové album je jakýmsi „best of“ skládající se ze songů, které kdysi u DEEP PUR0PLE nazpíval. Skladby jsou znovu nahrané, hozené do současnějšího zvukového kabátku, obsahující modernější aranžmá.

Ona tři stará alba DEEP PURPLE, ze kterých je zde čerpáno, považuji za naprosto fenomenální, ovšem v jejich původních verzích. Z překopaných verzí mám neodbytný pocit určité ztráty. Snad hravosti, proměnlivosti, možná živosti, verze WHITESNAKE jsou někdy úspornější, jinde naopak daleko tvrdší a hřmotnější, každopádně duch originálu spíše bledne, než aby právě zde sílil. Je zde poznat zdvojení kytarového zápřahu (Reb Beach zdá se s novicem Joelem Hoekstrou ex-NIGHTRANGER dobře doplňuje, nicméně vzpomínka na bravurního Douga Aldritche přetrvává) a celkové zesílení a zhrubnutí soundu. Vše se však děje na úkor přirozené barvitosti.

Výběr oněch zdejších skladeb je opravdu prostý větších slabin, vždyť songy jako „Burn“ (prakticky stejný nářez jako kdysi), „Might Just Take Your Life“ (zde postrádající onen funkový nádech), „Sail Away“ (hozená do akustické verze), „The Gypsy“ (vždy podceňovaná perla z podceňované desky), „Mistreated“ (ďábelská klasika hard rocku, zde rozepjatá do osmi minut)„You Fool No One“ (hutnější poameričtěná verze s foukací harmonikou ve svém úvodu dosahuje až metalové intenzity díky kytarovému kouzlení v druhé půli), „Stormbringer“ (další podceňovaná klasika, zde zbavena Hughesových prvků, klonící se na stranu rockové tvrdosti) a „You Keep On Moving“ (bomba, která prostě nemohla dopadnout špatně) atd., prostě co skladba to naprosté monstrum. Jestliže u originálů dávám bez váhání plnopočtové známky, novým verzím musím prostě ubrat a to navzdory preciznímu řemeslu. Raději bych totiž v ruce držel albovou novinku narvanou zbrusu novými songy WHITESNAKE, ať si Coverdale připomíná a uctívá koho chce, je mi především jasné, že se mu ani po čtyřech letech od poslední řadovky nechtělo už nic nového vymýšlet, vždyť tyhle songy jsou zárukou nejlepšího, co kdy bylo v této hudební oblasti vytvořeno.

P.S: Album však může sloužit jako famózní shrnutí toho nejlepšího, co kdy Coverdale odzpíval u DEEP PURPLE, užitečné ve své nové verzi zejména pro dosud poslechem této hudby nedotčené. Já raději sáhnu po „Burn“, „Stormbringer“ nebo „Come Taste The Band“, protože tam nacházím prostě více vitamínů.

28.05.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz