LAMBRINI GIRLS - Who Let The Dogs Out

60%

Jsou sprosté, jsou drzé, jsou uštipačné, jsou ironické, jsou zábavné a mají to vše na háku. Takhle nějak zní moderní ostrovní punk, který ctí odkaz žánru ze sedmdesátek, ale kombinuje ho se současným zvukem, řeší aktuální společenská témata a přidává k tomu i přesah k dnešní popkultuře. Duo mladých dam (asi by vyskočili z kůže, kdybych je takhle oslovil) z Brightonu se už loni stalo koncertní senzací, zejména jejich energická festivalová vystoupení jim vybudovaly téměř ikonický status, a proto se netrpělivě očekávalo debutové album. Vyšlo hned v lednu a je docela slušné. 

Kytaristka a zpěvačka Phoebe Lunny a baskytaristka Lilly Macieira jsou nekompromisními zástupci levicově orientované (a silně aktivisticky zaměřené) generace současné mládeže. Na pivu bychom teda nejspíš mnoho společných témat k diskuzi nenašli, ale muziku nedělají špatnou. Zní to asi jako by se potkali post-punkový IDLES, new punkový SLAVES (terazky v rámci politické korektnosti přejmenovaní na SOFT PLAY) a ženský element s dávkou spratkovité drzosti tady zastupují AMYL AND THE SNIFFERS. Docela vtipně proběhlo skládání songů na album. Loni na jaře v pauze mezi vystoupeními se rozhodli naplno věnovat přípravě nového materiálu. Nejdřív na to šli zodpovědně. Budíček, ranní běh, snídaně a pak systematická tvořivá práce. Rychle ale zjistili, že to není dost punk. Takže nakoupily spoustu alkoholu a vyhlásily organizovaný chaos. Témat, které chtěly vykřičet do světa, je více než dost. Jsou přece mladé, plné ideálů, a chtějí rebelovat proti všem a všemu. Nevysmívám se jim, závidím jim. Matně si vzpomínám, že jsem byl kdysi dávno taky v jejich věku.

Nikdy jsem sice nebyl die hard punkáč, a dřevní old school punk ani moc neposlouchám, ale když se krátké, rychlé a přímočaré vypalovačky začnou otevírat novým vlivům, jak zvukovým, tak stylovým, tak z toho nejednou vyleze velice zajímavá záležitost. A přesně to udělaly i děvčata na své prvotině. Nenechaly se lapit do pasti stylových hranic, naopak to pojali správně punkově a hranice se rozhodli ignorovat. Takže se nám symbolicky v otvíráku a závěru alba nebojí naservírovat electro-dance-punkové skladby „Bad Apple“ a „Cuntology 101“ (já vás varoval, že jsou sprosté). Kromě toho na albu objevíme i post-punk, noise-pop, garážově špinavé songy s grungovým nádechem, nebo až téměř art-punkové konstrukce. Ze všech srší mladická energie, nasranost a možná i lehká naivita, která je ale vyvážená trefnými texty, cynicky komentujícími tu korporátní kapitalizmus („Company Culture“), tam mužský šovinizmus („Big Dick Energy“) nebo homofobii („No Homo“). Neberou si právě servítky, a ani diplomacie není jejich silná stránka, takže názory mají jasné a nekompromisní (slabší povahy by řekli, že až radikální). Ber nebo nech být. Tohle je hlas Generace Z. Jednou z charakteristik této generace je její akcent na smysluplnost života. Práce má být smysluplná, volný čas má být smysluplný. A děvčata to tady spojily dohromady. Zpívají o tom, čemu věří, ale zároveň to berou jako parádní párty. I vážné věci se dají dělat odlehčenou formou, nebo z druhé strany i při blbnutí můžeš vysílat důležitá poselství. Jestli je sklenice poloplná, nebo poloprázdná už nechám na každém posluchači.

Po zvukové stránce je album v rámci možností až překvapivě pestré. Skvělé, lehce zamlžené post-punkové riffovaní v „Company Culture“, znásobuje neradostnou atmosféru a vyznění songu. Naopak hravostí překypující „Big Dick Energy“ kombinuje větší kytarové plochy plné živočišného drivu s nervózními sekanými elementy. Z pozadí na nás neustále vykukuje mohutná basa, pevně rámující rytmiku. „No Homo“ svou jednoduchostí a garážovou přímočarostí připomene australské THE VINES. Rozervanost IDLES v sobě nese art-punková „Filthy Rich Nepo Baby“. Zajímavá je i hypnotická „Love“ s noise-grungovým nádechem. Zpěv Phoebe bych možná ani zpěvem nenazval. Je to spíše agitační projev. Chrlí na nás v rychlém tempu sdělení, příkazy, obvinění a úkoly jako Lenin na své soudruhy před výletem do Zimního paláce. Ani se moc nesnaží, aby to bylo příjemné, právě naopak. Její hlas je syrový a naléhavý. Někdy pak přepne do ironického afektovaného přehrávání, aby ještě více ukázala, jak jsou některá témata absurdní. Trochu mi v tom připomíná rannou tvorbu AMYL AND THE SNIFFERS nebo naši domácí MUCHU. Technicky je zvuk alba silně ukotvený na nezávislé scéně, ale zároveň příjemně kvalitní a poslouchatelný.

Slušný debut nadějné kapelky. Je to sice spíše žánrová jednohubka, ale velice chutná. Zároveň dokazuje, že „punk is not dead“. Vždy bude dost nepřátel, kteří se dají nenávidět, vždy bude spousta neduhů ve společnosti, které se musí popsat, a vždy tady bude ten hnusný kapitalizmus, který za to vše může.