WHOM GODS DESTROY - Insanium

90%

„Menší“ polovina SONS OF APOLLO sice nepokračuje dál pod zaběhlým názvem, každopádně Derek Sherinian a Ron „Bumblefoot“ Thal potřetí hrdě třímají prapor malovaný totožnými barvami a se stejným erbem. K osvědčenému modelu navíc přilili novou krev a rovnou říkám, že mají nabito ostrýma. No, vlastně jde spíš bezzákluzové dělo, narvané nabroušenou ocelí, která vám nadzvukovou rychlostí vystřelí z půl metru do ksichtu. Mika Portnoye nahradil jiný šílenec – Bruno Valverde (ANGRA), Billyho Sheenana pak Yas Nomura (MAMMOTH). A nejlepší zpráva nakonec – věkem a dobou přeci jen už malinko opotřebeného (se vší úctou) Jeffa Scotta Sota nahradil jeden z nejnadějnějších „mladých zabijáků dneška“ – Dino Jelusic (TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA, ANIMAL DRIVE, JELUSICK). A toho kluka mám moc rád. Možná ho ještě neznáte, ale díky svému talentu a píli si jde krok po kroku za místem v té nejužší extralize rockových bardů. Za připomenutí určitě stojí ještě jeho hostování na poslední sólovce kytaristy Michaela Romea.

Aktuální stupínek se jmenuje WHOM GODS DESTROY a Dino tady provokuje staré bardy k dalším životním výkonům. Jelusicův zpěv není úplně jiný, je to borec z kategorie „power zpěváků landeovského typu“, tudíž svým fundamentem brázdí podobné vody jako zmíněný Soto. Ve svém hlase má ale naléhavou osudovost, která umí říznout a zároveň ránu hned ošetřit. V mladickém zápalu a rozpuku síly svoje hlasivky rozhodně nešetří a do všeho jde naplno (snad se mu to jednou nevymstí). Výsledek se pak poslouchá zatraceně dobře. Ze vší té tvrdosti a nejradikálnější progové pasti umí vylovit ty správné tóny a vykouzlí nápěv i „krásné“ melodie na podkladu, kde byste je vůbec nečekali. A že mu to Sherinian s Thalem neusnadňují. Tahle dvojka umí disonantní progové malby, které leckoho spolehlivě odradí. Ale je to právě Jelusic, díky němuž se nedá od materiálu odtrhnout. Než se nadějete posloucháte debutní desku „Insanium“ už asi podesáté, a co vám napoprvé přišlo jako házení flašek do kontejneru se sklem, to vám najednou dává zatracený smysl. Všechny ty mozek trápící zvuky a harmonie, které doluje Derek ze svých kláves a Ron z té své šílené dvoukrké a bezpražcové kytary, začnou ukazovat přívětivější tvář přesně podle hesla „je to tak hnusné, až je to krásné“.

Klavírní intro k otvíráku „In the Name of War“ je předzvěstí přicházející bouře, brzy se zlomí do klasické, tempově nepředvídatelné skládačky a vy se začínáte ztrácet ve víru temných nálad. Na mysli vám vytane jméno Finna Zierlera, potažmo BEYOND TWILIGHT. Sherinian si půjčuje jeho patentní postup na soundtrack k peklu a Jelusic se přizpůsobí rejstříkem ala Kelly Sundown Carpenter. Otevírák je sotva v polovině a mně je jasné, že je to láska na první pohled, totiž poslech. Skvělá skladba opatřená originálním sólem a fantastickou náladou. Následující „Over Again“ se tváří úvodním nápěvem opět optimisticky, aby byla hned vzápětí rozdupána agresivním groovem s naštěkaným hardcore vokálem, z něhož vyjede v refrén, který nebudete moct dostat z hlavy. Brutální záležitost. Následuje „The Decision“, lehce uklidňující již dost pocuchané nervy. Pomalejší tempo a nádherný refrén přivede tuhle skladbu na pole přístupnější hudby a je odměnou těm, kdo poslech nevzdali. Aby to ale zase nebylo moc zadarmo, střelí si tam Sherinian po čtvrté minutě své klasické „nervní“ sólo, následované Thalovým přemostěním zpět do příčetnější roviny. Ten chlap je vážně vynikající a inovativní kytarista!

Přichází „Crawl“ – přesně dle názvu, plazivá věc, co se dostane pod kůži i přes počáteční odpor. Je divoká a neučesaná. A opět disharmonické nálady v sólových partech. Všechno uklidní následující „Find My Way Back“. Baladický úvod s krásným zpěvem uhladí srst zase pěkně „správným směrem“, a borci tak servírují největší „hitovku“ desky. A teď pojedeme z kopce! „Crucifier“ – agresivní kousek se štěkavým zpěvem a frázováním, které připomene odkaz power trasherů FLOTSAM AND JETSAM. Jasná protiváha předchozí čistoty. „Keeper of the Gate“ je postavená na lehce orientálních náladách a přinese závan „duhové“ „Gates of Babylon“ od RAINBOW. Závěr alba obstarává instrumentální šílenost „Hypernova“ a titulní suita „Insanium“ (jak výstižný název desky), která shrnuje všechno, co se tady až doposud událo. A že toho není málo. Jasně, nejde o desku pro každého, komerčně postižitelný dosah bude menší než malý, což ale neznamená, že se nejedná o dílo téměř geniální. Kdo si chce nechat rozbít hlavu a s poděkováním si jít pro nášup – je vítán.

Loňský rok jsem vyhodnotil jako celkově významně slabší, ale letošek uvedený propad zatím vynahrazuje měrou vrchovatou. JUDAS PRIEST, Dickinson a nyní WHOM GODS DESTROY. A to nás začátkem května čekají ještě nový WITHERFALL. Boží.

06.04.2024	Diskuse (7)	Majk