WINGER - Srdce v bouři pomp-metalu (profil)

Až zpětně to slyším tak, že newyorští WINGER, přes své úspěchy s prvními alby „Winger“ a „In The Heart Of The Young“, jejich milionové prodeje, velká turné a neproměněnou nominaci na cenu American Music Awards v roce 1990 v kategorii o nejlepší novou Hard N´Heavy kapelu, po stránce prosazení vlastního jména ne zcela využili svého potenciálu, který byl dán především mimořádnou muzikantskou výbavou. Už jste někdy slyšeli o glam-metalové kapele, která svůj styl dokázala postupem let propojit s progresivním rockem? Že ne? Pak jste tady na správné adrese. WINGER mohou být chápáni jako takový zlatý grál celé americké hairmetalové scény z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kapela ve své době plnila všechny normy pro obří úspěch, protože kluci nejenže dobře vypadali, ale jejich skladby představovaly pečlivě vyšlechtěný artefakt své doby, a to v kontextu špičkové zaoceánské produkce v oblasti pompézního hard rocku a heavy metalu. Celková stylizace šla sice ruku v ruce s dobovou módou, ale s postupujícími roky WINGER dokázali, že nejsou prvoplánovou skvadrou plnou vlasatých modelů, ale skutečně znamenitou kapelou. Ten přesah se sice naplno ukázal až v devadesátých letech na jejich třetí placce „Pull“ z roku 1993, ale následkem skutečnosti, že se dostavil, byl i onen komerčnější začátek jejich cesty rehabilitován. Muzikantská chemie byla v jejich případě vždy úžasná, a tak se tento malý „all stars band“ mohl prakticky měřit s každým. Především pak na jejich kariéře zaujme onen přirozený přechod, od hymnického vlasatého bandu z MTV raných 90´, až k takřka prog-metalové tvorbě posledních dvou dekád.

Zpívající baskytarista, šéf a skladatel Kip Winger se setkal s dalšími dvěma spoluhráči v roce 1987, tedy krátce poté co ukončil spolupráci s ALICEM COOPEREM, kterého doprovázel dva roky na jeho úžasném comebacku se staroušovými alby „Constrictor“ a „Raise Your Fist And Yell“. Tyto nahrávky odepsaného Coopera etablovali do centra právě probíhající glam-metalové horečky ve Spojených státech a ze stárnoucího strejdy, který měl vždy problémy se životosprávou, udělali během dvou let superhvězdu. Podruhé v jeho životě. Jenže Kip Winger chtěl něco vlastního. Budoucnost ukázala, že nebyl jen úžasným baskytaristou, na kterého je spoleh, ale že v sobě třímal i duši muzikantského lídra.  Jen natrefit na ty správné spoluhráče. A tato verze Kipovi nakonec vyšla.

Jak kytarista Reb Beach doprovázející tou dobou zpěvačku říkající si FIONA (dnes je úspěšně zabydlen ve WHITESNAKE), tak bubeník Rod Morgenstein (původně přišel z fusion jazzového bandu DIXIE DREGS, nyní kromě WINGER často ke slyšení v projektech utvořených s některým z členů DREAM THEATER, ať už PLATYPUS nebo RUDESS/MORGENSTEIN PROJECT) patřili už na sklonku osmdesátých let k vynikajícím hudebníkům. K jejich talentovanému lídrovi, po kterém dostala název vlastně celá kapela, sedli takřka dokonale. Když se o rok později připojil ještě kytarista obsluhující klávesy Paul Taylor, byl špičkový kvartet kompletní. Co překvapilo byl především fakt, že Winger nebyl jen zručným multi-instrumentalistou, ale že se mohl měřit s nejlepšími právě i ve zpěvu. Firma Atlantic Records tudíž neváhala a smlouva ležela na stole takřka okamžitě, vždyť o hair-metalové kapely byl tou dobou neuvěřitelný zájem a jejich alba se prodávala v milionových nákladech.

Produkce prvotiny se ujal Beau Hill, prověřená jistota tamější scény zaručující prvotřídní výsledek. Debutové album „Winger“ (vydané v létě 1988) se nakonec stalo platinovým a v prodejní americké hitparádě Billboardu obsadilo nejvýše 21.pozici, což vedlo k tomu, že se čtveřice uchytila na mapě americké scény. Pompézní hymnická deska odhalila neuvěřitelný potenciál chytlavosti, kde odlehčený přístup k stadiónovému rocku šperkovaly výkony všech zúčastněných. Hymny jako „Madalaine“, „Hungry“, „Seventeen“, „Hangin´ On“ nebo bombastická prog-rocková balada „Headed For The Heartbreak“ jen tak z paměti nevymizely, co víc, když je tak poslouchám ještě dnes, stále mají svou kvalitu a nadčasovost.

Vše umocnila Hillova drahá produkce a do detailu vypiplaný výsledek, který se ukazuje být k danému období rocku velmi reprezentativní. To že byla kapela ihned vržena do škatulky „pro dívky a ženy“, může být z dnešního pohledu přičteno snad jen atraktivnímu zjevu hudebníků, kteří nešetřili v klipech vlasovitými pózami a hlubokými pohledy, ale zároveň je dnes zřejmé, že podobný přívlastek se jeví zjednodušeně a prakticky nespravedlivě. WINGER postupem let přesvědčili, že nebyli jen sezónním zbožím, navzdory textům o lásce, sexu a vztazích. Krátce po vydání debutu koncertovali s kdekým, počínaje mladými senzacemi jako POISON, SKID ROW, CINDERELLA a TESLA, konče třeba u největších superhvězd jako SCORPIONS nebo BON JOVI.

Druhá deska z roku 1990 „In the Heart Of the Young“ se stala ještě úspěšnější a krátce po svém vydání atakovala hranici dvou milionů prodaných kusů, čemuž dopomohla i častá rotace videoklipů na MTV. Produkce se znovu ujal Beau Hill a zvukově byl materiál vyšperkován k dokonalosti, jak jen to bylo v rámci perfekcionalismu možné. Paradoxně díky tomu se stali WINGER jednou z nejnenáviděnějších nových kapel (viz James Hetfield házející šipky do plakátu Kipa Wingera zavěšeného na dveřích studia One On One během videoklipu k „Nothing Else Matters“). V klubech západního pobřeží už totiž bujel alternativní rock a styl později nazvaný grunge. Schylovalo se k třesku, ale WINGER byli zatím na vrcholu a neměli stále dost!

Když se vrátíme k druhému albu, mě osobně přijde, navzdory větší provařenosti jeho singlů, že právě zdejší hymny byly o něco méně povedené než ty na debutu – ať už se to týká magnetizujícího chorálu „Can´t Get Enough“, nebo dalších jisker jako byla progresivněji laděná „Easy Come Easy Go“ s bombastickými aranžemi a dechovou sekcí nebo balady od Paula Taylora „Miles Away“, údajně oblažující hospodyňky v časech jejich ročního čekání na své hrdiny vyslané tou dobou do Perského zálivu. Díky skladbám jako „Rainbow In the Rose“ se však kapela zaskvěla i zcela jiným způsobem než svou chytlavostí, právě díky takovým muzikálně komplexním číslům lze WINGER zařadit i do ranku prog-metalu. Ostatně vše dosvědčila i následující tvorba, že se onen dobrodružnější a komerčními potřebami nesvázaný přístup začal u WINGER prosazovat na úkor všech těch prvoplánovějších chorálů. Album je tak možné chápat jako prvotřídní řemeslnou záležitost, která je schopná kloubit glam-metalovou chytlavost s progresivním přístupem a perfekcionistickou produkcí. Do dnes jde o nejznámější a nejúspěšnější nahrávku WINGER, která je z poloviny tvořena bombastickými hymnami s hitovým potenciálem a z druhé poloviny skvostně vyšlechtěnou vatou.

V roce 1992 odchází z kapely Paul Taylor a WINGER ve trojici připravují své třetí album, které nakonec vychází až na jaře roku 1993 pod názvem „Pull“ a potvrzuje narůstající skladatelskou formu a stále serióznější přístup hudebníků. Deska je oddanými považována za magnum opus celé tvorby WINGER, i přes fakt, že se její úspěch nedal srovnat s prvními dvěma alby (83.pozice v Billboardu byla tak trochu zklamáním), neboť doba se měnila a o melodický hard rock a heavy metal už nebyl v roce 1993 takový zájem, jako tomu bylo o tři roky dříve. Zvuk WINGER zde získal na větší hřmotnosti, kapela přitvrdila a vykazovala větší touhy po hloubce, muzikantské kvalitě a méně prvoplánovém přístupu.

Celkově jde o špičkový hardrockový materiál, který nešel tak rychle na ruku běžnému konzumentovi, ale docenili ho zejména všichni ti bedlivě naslouchající fanoušci rocku s progresivními ambicemi. Materiál produkovaný Davidem Shipleym i ve své textové rovině nesměřoval, tedy snad až na vynikající baladický chorál „Spell I´m Under“, tolik k oblastem vztahů mezi ženou a mužem, natož aby plýtval sexistickými dvojsmysly, ale do popředí se začaly dostávat trochu hlubší, především sociálně kritická témata. Další neortodoxní pomalá věc má název „The Lucky One“ a ve formátu LP dokonce otevírá stranu B, což bylo vždy netradiční umístění pro baladu. Navzdory přehlížení ze strany širší posluchačské obce a médií, je tahle sbírka absolutně prostá slabin a songy jako mocná „Down Incognito“, riffová „Junkyard Dog“, případně další komplexně pojaté bomby moderního hard rocku „Blind Revolution Mad“, „In For the Kill“ nebo „Like a Ritual“ či „Who´s The One“ jí zaručují přívlastek nejlepšího a 100% alba WINGER.

V roce 1994 jsou následkem recese v zaoceánském hudebním průmyslu WINGER vyhozeni od Atlantic Records a prakticky se na dlouhá léta rozcházejí, přičemž se Kip věnuje vlastní sólové kariéře, která postupem let čítá pět sólových alb, včetně v pořadí druhé sólovky nesoucí právě název „Down Incognito“ po jedné z nejlepších skladeb WINGER, zde jsou v akustické podobě prezentovány nejlepší skladby jeho mateřské kapely. Těžkou ranou je pro něho pak smrt manželky.  Ovdovělý muzikant se však vybudí k pokračování jeho úžasného hudebního příběhu. Nejdříve se osměluje s rozvahou, a tak i sólová alba mají více komorní charakter.

WINGER plně ožívají až po roce 2001, kdy vychází album „Very Best Of“ a začíná se občasně koncertovat.  Definitivním comebackem, který je stvrzením správné cesty a naplnění prog-metalových ambic je deska „IV“, která vychází v roce 2006. Na ní kapela překvapí skvělou vitalitou, moderním zvukovým kabátkem, skladatelskou formou a připraveností, ale rovněž schopností znít i po stylové stránce aktuálně a přesto rockově. Jde do té doby o nejtvrdší a nejsložitější hudbu, na jaké pod hlavičkou WINGER trojice Winger/ Beach/ Morgenstein kooperovala. Na kvartet je doplňuje druhý kytarista John Roth přicházející z řad pomp-metalových GIANT, kapely poskládané již v druhé polovině osmdesátých let okolo bratrů Danna a Davida Huffových (ten první produkoval desku „Cryptic Writings“ od MEGADETH). Důležité bylo, že WINGER spolu snadno nalezli řeč a přišli s velmi zajímavou a náročnou deskou, jejíž vrcholy slyším v rozmáchlé baladě „On a Day Like Today“ a dvou svižnějších riffových kusech „Livin´Just To Die“ a „Short Flight To Mexico“. Nicméně i dramatický prog-metalový úvod v „Right Up Ahead“ má své velké kouzlo. Čtvrtá trefa do černého, takové desky se zpravidla po třináctiletých pauzách netočí.

V roce 2009 se prostřednictvím Frontiers Records navazuje s pátou deskou „Karma“, která se z mého pohledu velmi povedla a byla produkována samotným Kipem. WINGER zde svým melodickým a anti-laciným stylem hard rocku udržují potřebný plamen a kvalitu. Špičkově znějící rock má v sobě skladatelskou kvalitu příznačnou pro známější spolky jako VAN HALEN, WHITESNAKE či AEROSMITH a bezpečně strká konkurenci do kapsy (snad kromě rovněž studiově výtečných WHITESNAKE). Desce je znovu vlastní jak moderní a nadupaný zvuk, ale i potřebná melodika a chytlavost, tak samozřejmě i pro pozdní éru typicky progresivní ráz. Dostatečně pestré sbírce z počátku dominují nadupané riffovačky „Deal With The Devil“ a „Stone Cold Killer“, aby se materiál přes svá rozmáchlá a zřejmě i nejmelodičtější čísla jako „Big World Away“ a „Pull Me Under“ dostala do fáze progresivně laděných zdobných kusů pomalejšího ražení jako „Supernova“ nebo „After All this Time“ nebo „Witness“, kterým neschází potřebná atmosféra ale i pošmournost. Na kapelu hrající v roce 2009 již pro zbytek nejvěrnějších byla tohle sakra dobrá sbírka.

A o tom, že WINGER prakticky nemají slabší desky svědčila i jejich poslední řadovka z roku 2014 „Better Days Comin´“. Oproti docela temné nahrávce „Karma“ působí tahle věc o něco optimističtěji, a co se týče různorodosti skladeb, znovu docela pestře. WINGER se zde znovu podařilo zhotovit dílo dostatečně zajímavé a kvalitní, reprezentující plně jejich směr, který je určen náročnějšímu hardrockovému fanouškovi. Na jedné straně jsou nadupané věci z úvodu jako „Midnight Driver Of a Love Machine“, „Queen Babylon“ nebo rychlá „Rat Race“, a proti nim rozšafně optimistický titulní song, který zas stojí vzdálen nádherné nostalgické baladě „Ever Wonder“, jedné z nejdojemnějších skladeb, pod kterou jsou WINGER podepsáni. Pak jsou zde opět songy progresivnějšího a moderního ražení jako „Storm In Me“ nebo „Tin Soldier“. Zatím šestá a poslední řadovka WINGER je stvrzením fantastického vkladu této stále trochu podceňované kapely, která je zárukou nejvyšší možné kvality v zaoceánské hardrockové a metalové hudbě. Těším se z toho, že jsem už pár let jejich velkým příznivcem a docenil jsem jejich potenciál hlavně také prostřednictvím novějších alb. Snad se ještě nějakého dočkáme.

06.01.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz