WOLF - Feeding The Machine

70%

Ačkoliv se švédská heavymetalová kapela WOLF dostává více do posluchačského povědomí až letos, opravdu nejde o žádné zelenáče, to jen dnes jejich vydavatelé trochu více věří jejich propagaci, neboť už ví, že se pracovitá jednotka nebojí vytrvalosti a dlouholetého úsilí. Kapela byla založena již v polovině devadesátých let a své debutové album vydala čtyři roky poté. Tehdy v roce 1999 vyšla bezejmenná prvotina. Přenesme se tedy o více než dvě dekády dopředu, kdy vychází již osmé řadové album „Feeding the Machine“ u stáje Century Media, kde se WOLF nachází již od roku 2006. Co je k projektu podstatné říci? Hlavní tahoun, frontman a doprovodný kytarista Niklas Stalvind je již hodně dlouhou dobu jediným původním členem. Přesně devět let jej doprovází druhý služebně nejstarší muzikant, kytarista Simon Johansson. Rytmická dvojice je zde úplně nová, ačkoliv baskytarista Pontus Egberg opravdu není žádným mladíkem a minulý rok oslavil padesátku. Jeho portfolio však zdobí i účast v koncertní sestavě démonického Dána KINGA DIAMONDA. Posledním do party je zde pak bubeník Magnus Koleberg, jenž, jak se zdá z předvedené hry, velmi dobře zapadl. 

Novinka se pohybuje na spojnici mezi britským a germánským heavy metalem staré školy, jaký byl v největším laufu v průběhu celých osmdesátých let. Z anglické strany bych za nejvlivnější inspirační vzory zvolil hrdé SAXON, jelikož ani zvuk WOLF netrpí přílišnou rozmáchlostí a skladby spíše přímočaře upalují nadnášeny rock´n´rollovou bouřlivostí a melodickými linkami. Dalo by se uvažovat i o JUDAS PRIEST, ale Ti byli přeci jen větším masakrem a srovnávat se s nimi by ještě  dnes chtěl snad každý. Z té německé větve jsou nejblíže zvuku WOLF zřejmě pohodáři PRIMAL FEAR, kapela Mata Sinnera a Ralfa Scheeperse. Švédové zkrátka ctí pravidla poctivého a řízného metalu staré školy, který má daleko do oněch nechutně zdobných klávesových aranžmá, jaká začala být v módě až v dobách přelomu milénia. V jejich písních se zračí pevně daný směr a obstojná porce nápadů, které neumožňují dílu upadnout do role směšně zastaralé, vyluhované banality. Právě naopak, WOLF v aktuálním podání působí jako nositelé energie. 

Už od úvodní skladby „Shoot To Kill“, doprovázené policejními houkačkami, se materiál dostává do svižného rock´n´rollového tempa a jednoduše baví, což je způsobenou skvělou souhrou kvílivých kytar Johanssona a Stalvinda, i živelným hlasovým projevem druhého zmíněného, který vždy trochu připomínal zpěv Biffa Byforda z výše uvedených SAXON. Druhá „Guillotine“ patří k největším vypalovačkám novinky a na rozdíl od předchozího songu co ztrácí na rychlosti, to dohání stadiónovou klenutostí. Důležité je, že si kapela udržuje potřebné nažhavení a nápady. Vlastně se dá říct, že onen počáteční zápal WOLF udržují takřka po celý nosič a tak dál soustředěně opracovávají svůj ocelový ingot s řemeslným zaujetím a zkušenostmi. Svědčí o tom i další výtečné hymny jako „Midnight Hour“ nebo „Devil In the Flesh“, jenž nezastírají hitové ambice a drží kvalitu zbrusu nového alba docela vysoko. Velká spokojenost s tímto heavy metalem staré školy, kde baladu nebo epický vál nečekejte, ale toho hlavního si užijete i tak docela dost.

15.04.2020	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz