WOLFMOTHER - Victorious

80%

Kdo si vzpomene na poslední desku těchto australských rockových staromilců, bude souhlasit, že garážově orientovaná dřevní jízda tím nejsyrovějším bigbítem typu BLACK SABBATH nebylo to pravé ořechové. Deska spíše značila silnou vyčerpanost předáka Andrewa Stockdalea. Osobně po dvou letech nemám ani zájem se k „New Crown“ vracet. Dají se tam sice najít zajímavé položky, ale jako celku chybí předposlední řadovce silná porce kofeinu. Ani jsem vlastně nepochopil smysl této desky. Měla snad vyjadřovat jisté rebelství vůči managementu nebo hudebnímu průmyslu? Stockdale si desku nahrál sám včetně produkce a posléze ji vydal prostřednictvím bandcampu, nebýt dříve nabyté popularity, člověk by o ni ani nezavadil. S ohlášením novinky mi vyvstala jasná otázka: Co dále čekat od dříve velmi nadějného spolku? Už bylo více než načase vyrazit do světa s jasným poselstvím, že WOLFMOTHER mají pořád chuť patřit mezi ty zajímavější a originálnější. A za několik týdnů se přesně tímto stylem zjevil první singl „Victorious“. Kapelu zaštítil Universal Music a Stockdale dostal k ruce producentské eso Brendana O’Briana. Když si vezmu již zmíněnou „New Crown“ a Stockdaleovu jedinou sólovku „Keep Moving“, vychází mi, že schopný producent je ten nejdůležitější fragment z celé skládačky. Pochybovat o kvalitách hudebníků zde nemá smysl, Andrew Stockdale je rozhodně zajímavá rocková persona a do svého týmu nově přilákal bubenickou smetánku Joshe Freese a Joeyho Waronkera. Za baskytarou/klávesy se již delší dobu drží Ian Perres, který tak trochu popírá změnu sestavy s každou vydanou deskou.

Pomalu se propracovávám k novince, která se dá velmi jednoduše zařadit někam mezi bezejmenný debut a „Cosmic Egg“. Tedy sázka na jistotu a návrat do nejvyššího kruhu v tom nejlepším slova smyslu. Fanoušci mohou jásat a kritici rozdávat nejvyšší hodnocení. WOLFMOTHER se prakticky od počátku jejich kariéry vyčítá vykrádání BLACK SABBATH nebo LED ZEPPELIN a tyto momenty se prostě budou objevovat i zde. Mě osobně to nikdy nepohoršovalo, naopak jsem spíše obdivoval, že někdo dokáže spojit tyto dvě velmi rozdílné kapely a rozvíjet je dále. Nechci nikoho příliš okrádat o ty krásné momenty v druhé polovině titulního songu nebo v úvodu „Happy Face“, ale imaginární hostování Tonyho Iommiho mě baví. Základní verze alba jen tak tak překračuje půl hodiny a je vzácně vyrovnaná. V dnešní době nezvyklá délka, ale napadá mě, že kdykoliv se desky motaly kolem půl hodiny, tak to pro mě bylo ideální a materiál příjemně odsýpal, i když se nejednalo o perlu roku. Co se týče prvotřídních hitů, nečekejte zde nic jako „Woman“. Deska jako taková funguje spíše jako celek, z kterého jsem si já osobně oblíbil odlehčené písně. Akustická „Pretty Peggy“ ždíme ze Stockadelova hlasu každou emoci, nutno podotknout, že jeho barva neztrácí s věkem na kráse.

Významným prvkem, který výsledek pozvedává (v případě předchozí řadovky je rozdíl jako noc a den), je zvuk respektive produkce. Písně znějí svěže, nástroje se neztrácejí a středům dominuje řezavý hlas. To je také důvod, proč zde i takové valouny jako „Baroness“ nebo „City Lights“ vyzní energicky. A pokud si někdo pod pojmem energicky představuje něco jiného, pak to tvůrci zkouší z druhé strany songem „Best Of Bad Situation“, která od první vteřiny srší optimismem a skočným rytmem. Stockdaleovi prostě svědčí si občas vyskočit z bažiny a proběhnout se po zelené louce. Sázku na jistotu jsem již zmínil, každý zde najde písně tvořené podle totožného mustru jako u debutu, příkladem budiž „Gypsy Caravan“. A já tvrdím, že to je dobře.

06.04.2016	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz