ZEAL & ARDOR - Zeal & Ardor

80%

Když se před pár lety tvorba švýcarské kapely ZEAL & ARDOR týkala pouze hledačů, „hipsterů“ a posluchačských nerdů, nikdy jsem se nedokopal k tomu jí zkoumat, ale jakmile s třetí deskou jejich jméno začalo rezonovat v obšírnějším poli působnosti a o kapele nadšeně mluvila i média zabývající se spíše metalovým mainstreamem, cítil jsem potřebu něco okolo mého ignorantství změnit. Byl jsem zkrátka zvědav, o co vlastně v jejich případě jde a jak mne výsledek sedne. Jejich třetí a bezejmenná deska vyšla v únoru 2022 a stala se tak prvním a dosud jediným počinem této kapely, na který jsem si udělal čas.

Výsledek? Docela mne překvapilo, jak pozitivní dojmy na mne jejich tvorba vlastně zanechala. Jde v podstatě o fúzi jižanského folklóru a afro-amerických spirituálů se špetkou groove metalu a snad ještě menším množstvím existencionálního neo-blacku, který tryská ze skoro až post-metalových kytarových meluzín. To nejdůležitější je však skutečnost, že ZEAL & ARDOR mají v zásobě opravdu silné motivy, případně i celé písně, a rozhodně nejsou kapelou, která by se své skladatelské slabiny snažila maskovat natlakovaným extrémně metalovým pojetím. Naopak, všechny ty metalové běsy jsou ve skladbách využívány pouze občasně a jen jako koření k dovršení energetické kapacity. Tedy, zásadní jsou spíše ony exotické prvky, vycházející z boogie a černošského folklóru, a až po nich jdou na řadu metalové dekorace.

Kolikrát jsem si při poslechu poslední řadovky vzpomněl na filmovou klasiku od bratří Coenů „Bratříčku, kde jsi?“, neboť americkým jihem a vším tím parnem, prachem a atmosférou pustých dálek, opuštěných benzínek, či naftových polí, tyhle písně zkrátka dýchají. Bylo na kapele samotné, že jádro svého projevu pak přitáhla spíše metalovějším směrem a toužila dekorovat své songy občas jako zběsilé tvrďárny. Nezlobil bych se, kdyby tomu tak nebylo, ale výsledek mne nakonec určitě neodrazuje, neboť tím tvorba získává pestrost a panoramatičtější profil. 

Hlas Manuela Gagneuxe je natolik charismatický, že se stává jednoznačně nejvýraznějším poznávacím znamením zvuku kapely. Tenhle míšenec má zkrátka afro-americkou kulturu hluboko v krvi, což se nejlépe projevuje v atmosférou amerického jihu dokonale nasycených skladbách jako „Golden Liar“, „Church Burns“ nebo „Hold Your Head Low“. Ty zde považuji právě za jedny z nejlepších. Kromě nich zaujme ležérní a houpavá „Zeal  & Ardor“, umístěná hned v úvodu nosiče, či výrazný groove a elektro zvuky v moderněji pojaté „Death To the Holy“, to tvrdím, ačkoliv nejsou vůbec špatné ani songy, které reprezentují opačné spektrum zvuku, tedy tvrdší běsy jako „Run“, „Feed the Machine“ nebo „Götterdämmerung“.

Tak jako tak, bezejmenná deska ZEAL & ARDOR je originálním crossoverem, kde se nachází spousta silných písní, utvářejících barvitý celek, schopný udržet posluchačovu pozornost. Pravděpodobně si vše správně sedlo, protože zde touha po co nejsložitější a nejprogresivnější formě rozhodně nedostala zelenou, zvlášť pak ne před skutečným feelingem písní a jejich duší. Myslím si, že tahle kapela má velkou šanci hodně růst a stát se skutečně velkou a originální záležitostí, v budoucnu oslovující nemalý počet posluchačské obce napříč mnoha subžánry.

01.01.2023	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz