ZHOUBNÉ ZLO - Potměšilá hra s divákovou zvědavostí

Je to zase tady! Sedí na podlaze, je jí strašně zle a okolí kolem ní prochází neúprosnou transformací. Okna se bortí, zdi rozplývají a její nábytek mizí kamsi do země. Pomalu se ocitá na jiném místě, v cizím domě neznámého původu. Je v koupelně. Vidí starého muže ležícího ve vaně, který svou pozornost spokojeně věnuje očistě těla. Je tu také on, ten děsivý přízrak v černém. Vystoupí zpoza dveří, ostrou čepel svírá v ruce a s jistotou odhodlaného dravce se blíží k nic netušícímu muži. Je jako ve snu, úplně paralyzovaná a nemůže absolutně nic dělat. Pouze nečinně přihlížet, jak se ocelové ostří zas a znovu boří do starcova obnaženého hrdla.

Po „SEDM“ není osm, ale „SAW“. Vzpomínáte? Reklamní slogan zdobící DVD přebal nekompromisní hollywoodské prvotiny režiséra Jamese Wana. Do světa kinematografie vtrhl tento malajsijský talent v roce 2004 a bylo prakticky hned jasné, že s tímhle pánem se do budoucna jednoduše musí počítat. V dobách premiéry snímku „Saw: Hra o přežití“ (2004) se mi na krku houpalo čerstvých sedmnáct a život byla jedna velká pařba, ale ohledně nejlepšího thrilleru pod sluncem jsem měl jasno už tehdy. „Sedm“ (1995) Davida Finchera zůstane v mém srdci pravděpodobně navždy zapsán jako nejlepší kriminálka a dost možná i nejlepší film devadesátých let, což ovšem neznamená, že by mě celovečerní debut osobitého Wana nezasáhl. Námět byl zatraceně originální a forma měla působivý špinavý look, nehledě na drtivý závěr s dnes už totálně provařenou pointou. Navíc jsem díky „Saw“ objevil industriální bestii FEAR FACTORY, a to se cení.

O úspěchu a především oblibě filmu vypovídá i mnoho bohužel velmi průměrných až špatných pokračování, s nimiž však James Wan nemá nic společného. Budoucí směřování režiséra mě ale vždy velmi zajímalo, a tak jsem ho po očku z dálky sledoval. Jeho tvorba se dá rozdělit do dvou skupin. Té první vévodí hororový žánr, pro který má Wan celoživotní slabost, a druhou skupinu zastupuje neškodný mainstream pro masy. Tím mám na mysli například komiksovku „Aquaman“ (2018) nebo vygumovanou stupiditu „Rychle a zběsile 7“ (2015). Je škoda, že režisér svůj výjimečný vizuální styl propůjčuje i do služeb takové laciné konzumní stravy. Pokud je ale za touto skutečností pouze zištný záměr k získání prostředků a následné realizaci vlastních vysněných projektů, tak to zcela chápu.

Je totiž na výsost zřejmé, jakému žánru James Wan nejlépe rozumí a dokáže z něj efektivně těžit to nejlepší i přes jeho zdánlivou, léty vydolovanou obsahovou vyprahlost. Proč si to nepřiznat. Kvalitní horor je v dnešní době velká vzácnost. Standard v současnosti sází buď na samoúčelné násilí a rádoby šokující scény, nebo na znovu přetáčení letitých legend. Tedy remaky, případně nekonečné rozšiřování sérií u zavedených značek jako jsou „Halloween“ (1978), „Pátek třináctého“ (1980), „Noční můra v Elm Street“ (1984) atd. O čem to svědčí? Scénáristická lenost a absence touhy zkusit vytvořit něco nového. Právě proto si jako fanoušek žánru nesmírně vážím tvůrců, kteří se nebojí přijít s neotřelou invencí nebo po řemeslné stránce skvěle zvládnutou poctou veličinám hororového filmu. Pokud máte chuť, zkuste třeba pohanskými rituály načichlý „Slunovrat“ (2019) od režiséra Ari Astera. Teď už ale zpět k Jamesi Wanovi. Svým aktuálním počinem se režisér tentokrát rozhodl jít proti zavedeným pravidlům a zároveň vzdal hold jedné, dnes již ztrouchnivělé filmové větvi.

Italský, významově bohatý termín „giallo“ je od prvopočátku svého vzniku spojen s lehkou literaturou, takové ty detektivky v měkkém přebalu, co strčíte do kapsy a na autobusáku si s nimi krátíte čas. V současnosti je jím však označován prakticky mrtvý filmový směr, zažívající svůj vrcholný progres v období sedmdesátých let. A jak správně tušíte, tak Itálie byla jeho zemí zaslíbenou. Giallo je v jádru detektivka, thriller chcete-li, a jedním z jeho rozpoznávacích znaků je vysoká míra krve. Dále temná, až mysteriózním vyzněním prošpikovaná zápletka a výrazný důraz na obrazovou estetiku, především kameru. Hlavní hrdina (velmi často z uměleckých sfér) je obvykle zapleten do nějaké vraždy, a to buď jako podezřelý, nebo přímý svědek. Po cestě lemované bizarně zabitými oběťmi záhadného vraha musí hrdina přijít na kloub nějaké hádance, komplikovanému rébusu, jehož rozluštěním je většinou odhalena identita zabijáka.

„Zhoubné zlo“ (2021) mnohé z výše uvedených atributů splňuje, jenže tak jednoduché to zase není. James Wan je totiž pěkný filuta. Dle reklamní kampaně avizovaný giallo thriller v moderním hávu se postupně mění v multižánrový spletenec, na jehož konci stojí vysmátý režisér a kousek opodál vykulený divák. Velmi stručně k ději: Madison je zhruba třicetiletá těhotná žena. Žije v na první pohled strašidelném domě (jak jinak) se svým násilnickým manželem. Že jde o pěkného bastarda, to nám dokazuje hned první scéna, ve které se objeví. Během noci záhy dojde k děsivé události. Někdo nebo něco připraví tyranského násilníka velmi brutálním způsobem o život a útoku se nevyhne ani Madison. Ta sice vyvázne, ale rozhodně to není naposledy, co jí tajemné zlo vstoupilo do života. Tohle je pouhý začátek!

Věřte, že uvedený nástin děje nevyzrazuje věru nic podstatného a ani v nejmenším vás nemůže připravit na krkolomnou jízdu po cestě plné zákrut, výmolů a chybějícího značení. Režisér beze studu riskuje a vše sází na variabilní hru s diváckým očekáváním. Záleží čistě na vás, zda-li předložená pravidla budete akceptovat a s chutí se zakousnete do několikapatrového dortu složeného z různých přísad. Milovníci čistokrevných thrillerů budou patrně zklamání, stejně tak fanoušci ryze duchařských variací, jaké Wan servíroval prostřednictvím filmů „Insidious“ (2010) a „V zajetí démonů“ (2013). „Zhoubné zlo“ nabízí klasické pasáže s hustou mlhou, blikajícími světly a dveřmi, co se samy od sebe otevírají. Pak tu máme jasnovidecké schopnosti, díky nimž se hlavní postava stává svědkem krutých vražd. Svůj prostor tu získá i odvážný detektiv sledující stopu děsivého zabijáka. No a aby toho nebylo málo, je zde přítomen totálně ujetý moment, po kterém se závěrečná třetina zvrhne v ultimátní gorefest, kde z řetězu utržené násilí řádí jako groteskní rarach vypuštěný z krabičky.

Velice mi imponuje, jakým způsobem režisér přechází od poměrně vážného tématu k přepálené bizarní hříčce hrající na velmi obhroublou černohumornou notu. Míra zábavy záleží čistě na vaší toleranci. Já osobně neměl s tímhle pestrým mišmašem nejmenší problém a se zaujetím jsem neustále zkoušel odhadovat vývoj dějové linky. Pak většinou přišel zvrat jako prase a já se jen usmíval nad tím, jak se mnou James Wan opět vyběhl. Nejlepší na tom je, že celý výsledný produkt, poslepovaný ze zdánlivě nesouvisejících částí, drží pohromadě a vše do sebe zapadá. Přítomna je záhada, série vražd, ikonické zlo i detektivní rovina, čímž režisér opravdu trochu pomrkává po italské staré škole. Zrovna tak se ale nemá problém otřít o Davida Cronenberga a jeho „Mrtvou zónu“ (1983), případně o „Osvícení“ (1980) Stanleyho Kubricka.

Jistí si můžete být tradičně perfektní řemeslnou stránkou s vytříbeným vizuálem. Mazané hrátky se světlem a stínem, krvavý gejzír na pozadí zářících rudých neonů a promyšlená kamerová práce. Například hrdinku probíhající místnostmi prostorného domu sleduje bez ustání kamera z ptačí perspektivy. Vynikající sekvence volající po přetočení a následném znovu vychutnání. Možná jen některé digitální kejkle trošku bijí do očí, ale nejde o nic strašného. Hudební synťákový doprovod mixnutý úderným elektrem mnohým vadí, ale podle mě odvedl režisérův letitý parťák Joseph Bishara dobrou práci, která filmu padla jako prdel na hrnec.

Zápory? Jistě, jsou tu. Ten největší spatřuji v hereckém obsazení. Nevím, jestli ty toporné výkony a místy opravdu hloupé dialogy také nějak souvisí s režisérovou vášní pro italské krváky, kde patřila demence postav ke standardní výbavě. Vadí mi i přítomnost letitých klišé. V domě číhá nebezpečí, nejlepší tedy bude použít schody do patra, namísto logicky se nabízejícím vchodovým dveřím. Do opuštěného výzkumného ústavu je nejvhodnější podniknout výpravu uprostřed noci s baterkou v ruce. Proč čekat na ráno a dopřát si výpomoc slunečních paprsků? Ne ne, to nechceme, to by bylo až moc přirozené. Opravdu je nutné držet se těchto dávno přežitých berliček pro umělé navození napětí?

Finální resumé je silně subjektivní, umím si velmi dobře představit zástupy lidí, kteří film vypnou po první půlhodině. Ostatně široká paleta názorů oscilujících mezi nadšením a nekompromisním zatracením hovoří za své. „Zhoubné zlo“ je velmi nekonvenční thriller, v němž se mísí různé vlivy. Tyto ingredience režisér sbírá jako houby po dešti a sází je do jednoho obrovského parního hrnce. Důležité je, že jde o velmi zdatného kuchaře. Poměr koření má v malíku, byť mu občas ujede ruka se solí. Výsledný pokrm nebude šmakovat každému, ale milovníci exotických vůní a nových chutí by mohli být spokojeni podobně jako já. James Wan je zpět a odmítá se opakovat, za což mu tleskám!

P. S. Jste rezolutně přesvědčeni, že tento film u vás nemá žádnou šanci, ale přesto máte zájem o nějaké typické italské giallo? Není problém. Pro začátek vyzkoušejte například snímek „Tmavě červená“ (1975) od obrazotvorného mága Daria Argenta.

Hodnocení: 80%

01.10.2021	Diskuse (1)	J.Rose DeathVale@seznam.cz