Schaffer nasával.

Open the Door, kurva Open the Door!:-)
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/obrazem-jak-trumpovi-priznivci-obsadili-kapitol-136375

Být Mustainem, tak souběžně s nahráváním nové desky MEGADETH bedlivě sleduji dění a nasávám atmosféru! Já vím, že zrzoun už má naraženou červenou kšiltovku do čela.:-)

https://blutausnord.bandcamp.com/album/forhist

DarthArt: Black metal jako řešení následků dramatických rozchodů může být celkem efektivní, ale určitě bych podobné žánry nepoužíval při seznamování s novou partnerkou:

https://www.youtube.com/watch?v=xrGbDMpwSRI

„Hmm, Anal Cunt!“ :-)

GENESIS - Invincible Bouch (1916)
vynikající deska mé oblíbené kapely
mám dětinskou radost z toho, že jsem debil :)

Jen tak pro připomenutí https://youtu.be/DvswW6M7bMo

A podobně na mě vlastně zafungovala "Anthems To The Welkin At Dusk" od EMPEROR .... nechce mě? Seru na ni, mám black metal !! Nástup intra, výbuch "Ye Entrancemperium" a už jsem byl jinde, místo schlíplý heroická nálada .... AAAARRRGGGHHH !!!

My už jsme tu většinou takoví starci, že "starší metal, na kterým jsme nevyrostli a teď ho žereme" neexistuje. Před naší érou prostě žádnej metal nebyl :):) Takže tohle na nás funguje v případě třeba těch DOORS, BEATLES nebo hipísácký hudby a tam to třeba mě chytlo někdy po dvacítce, na jabloneckých rockotékách s projekcí, stylizovaných do šedesátek a sedmdesátek. Kultovní záležitost zvaná "Horečka sobotní noci".

U kapel typu QUEEN, PINK FLOYD nebo BLACK SABBATH nedokážu říct, jestli to bylo poznávání starší hudby nebo ne. V mojí pubertě ještě aktivně hráli a tak jsem začínal s aktuálkama a přirozeným vývojem sháněl starší nahrávky.

Co se týká KING DIAMONDA, já jsem slyšel první asi "Oko" a hned to tam bylo. "Them" jsem se taky trochu bál, ono je to fakt děsivý album, no a s "Fatal Portrait" jsem si - věřte nebo ne - léčil srdce po jedný holce, která mě poslala do prdele. Ta deska ve mně vyvolávala silný emoce a těma jsem nahrazoval ty předchozí, posraný emoce :):)

Stray, Fenris 13: s Kingem a MF se nevzdávám, ale marně lovím z hlavy nějakou starší kapelu, ke který jsem nečuchnul v době její slávy a kterou bych si pak výjimečně oblíbil. Nemám na mysli The DOORS nebo třeba Stouny. Jednoduše starší metal, na kterým jsem nevyrostl a teď bych ho žral? Nevím, nevím...

Láska ke strašidelným příběhům mě snad ještě neopustila, ale je určitě o dost slabší než třeba před dvaceti lety. Když kouknu na svou knihovnou plnou Lovecrafta, Barkera, Kinga, Le Fanu, Stokera a k tomu spousta sborníků, jak se tam pod prachem stydí, tak si uvědomuju, že jsem hooodně dlouho nic vyloženě strašidelnýho nečetl. Dneska už mi děsí spousta reálných běžných věcí, tak si asi nepotřebuju strach a mrazení ještě uměle přivolávat:))).

Poznámku o blbosti G//Z/R přecházím s nonšalatní ignorací:).

Hivris: Já si to myslím také. Ty nejsi na metalové rokoko ala Abigail, to by ses jinak nerozplýval nad takovou průměrnou blbostí jako G//Z/R.:-)
Úplně jinak, pro mne:
VENOM, BATHORY, CELTIC FROST - kapely, které jsme uctívali a s jejichž foty a nahranými alby jsme žili. V osmej třídě obdiv originál vinylu VENOM - Possessed u kámoše a pouštění u něj na plný pecky hned po škole....Flátrep flátrep jahahá...Satánačest...Můnšájn apod., prostě.:-)
EMPEROR, MAYHEM, ROTTING CHRIST, MOONSPELL - nějaký mladý fakani, který nejsou tak dobrý a který nebudeme brát vážně(řadu z nich jsem znal jen název, asi jsem z nich pak slyšel jen MOONSPELL, až když vydali debut), jen předesílám svou perspektivu z počátku devadesátek.

Hivris: já myslím, že to kouzlo doby není v tomto případě až tak potřeba, stačí láska ke strašidelným příběhům. Já Kinga vždycky poslouchal s bookletem v ruce :-)Navíc ta níže jmenovaná alba jsou vskutku nadčasová a ta kvalita tam prostě je i po letech, což se o velké části black metalů z devadesátek říct nedá - a to říkám jako někdo, kdo v tom v té době byl taky ponořen až po uši.

Z důvodů, který věrně popsali Stray s Pekárkem, se obávám, že Kinga ani MF nikdy pořádně nedocením. Já se v dospívání setkával s logy EMPEROR, BURZUM a MAYHEM nebo MOONSPELL a ROTTING CHRIST. KING DIAMOND, MF, VENOM, CELTIC FROST nebo BATHORY pro mě byly protokapely, který jen umetaly cestu. Dneska to vidím trochu jinak, ale to kouzlo dobový hudby z puberty a kolem dvacítky má pořád svou sílu. Takže hudebně starší věci docením, ale ty pocity už tam nejsou...

Pekárek: Začals zhruba ve stejné době. Poprvé jsem viděl fotku Kinga na táboře v Polsku v létě 1989, jak na hřbitově hledí kamsi do noci, říkal jsem "Co je sakra tohle za chlapa?", měli tam hned vedle i plakát SLAYER z dob South Of Heaven, tu kapelu jsem tehdy už znal z pořadu Větrník, kde tu desku představovali, což bylo první album SLAYER, co jsem znal. Druhé setkání s Kingem byl příchod na střední školu - první den tedy 1.září 1989 - vybral jsem si lavici (spíš na mě zbyla), kterou zdobilo obrovské logo KING DIAMOND a pod tím byla vyryta dvě záhadná slova - Abigail a Them, nic jiného, jenom tyhle dvě slova...po pár měsících jsem tu hudbu i slyšel a stal se fanouškem, první jsem slyšel Them - šokovalo mě a chvíli jsem hodil brzdu, pak Abigail, líbilo se mě hned, pak jsem se vrátil k Them a už dobrý, Conspiracy byla tehdy novinka - moc skvělá deska, Fatal Portrait přišel na řadu až potom, skoro v době kdy vyšlo The Eye na podzim 1990, o MERCYFUL FATE jsem celý rok vůbec nic nevěděl a slyšel je o dost dýl.

Já mám nejradši Kingův debut.

Nejdřív jsem slyšel Them a pak všechno ostatní. Conspiracy už jako čerstvou novou desku. Them bylo něco neslýchaného. Skoro úplné oproštění od jejich MF starého soundu. Tohle v rámci heavy metalu? Nikdo na to neměl. Ta intenzita a navzdory kritizovanému soundu obrovská tvrdost, a pak King, který předváděl něco neuvěřitelného. Podobný dobový zážitek bych přál každému, i když vím, že každá generace má své. Zkraje devadesátek jsem pak slyšel Dont Break od MF, což byl mystický zážitek. Do ničeho jsem se dostávat nemusel, slyšel desku jako z nějaké duchařské seance.

Mě přijde, že kdybych slyšel dřív MERCYFUL FATE než ty první čtyři alba KINGA DIAMONDA, nikdy bych k němu neměl tak velkej vztah, stejně tak, kdybych se k jeho hudbě dostal až někdy v půlce devadesátek. To kouzlo tam už nebylo. Za jeho umělecky nejdokonalejší počin považuji dvojici alb Them a Conspiracy, které spojuje koncepční příběh, ale ze své zkušenosti vím, že Abigail, díky onomu romantizujícímu historickému nalazení a fatalismu leze dětem do uší tak nějak lépe a hladivě, asi jako poslech pohádky plné kouzelných reálií a postav. To co jsem u Them zprvu nedal a zalikal se strachem, u Abigail proplulo naprosto hladce a melodicky.:-) Jinak Conspiracy považuji asi za jeho vrchol a prvních pět alb KING DIAMOND považuji za pět nejlepších nahrávek s jeho hlasem.

Portrait jsou v poho, ale proti KD je to taky čajíček. Prostě KD s MF, pak světelný rok nic a poté další.

Potom je tu ešte švédska kapela PORTRAIT, ktorí stavaju skor na zvuku a riffoch inšprovaných MF a prevažne Kingovou strednou polohou hlasu https://www.youtube.com/watch?v=lBWsWJ1BgPM

Hivris:
KD-Them, Voodoo
MF - Dont Break the Oath
Projekt THEM - to, co jsem slyšel, se mi vůbec nelíbilo.

spajk: ale já bych k tomu klidně přihodil ještě Voodoo, The Graveyard a House Of God...možná i Puppet Master, tyhle kousky bych klidně postavil na roven debutu nebo The Eye, přičemž Hřbitov pošilhává po metách nejvyšších.